Literární web Sůvička
Trojitý Nelson – kapitola 8
olda
Dny se podobají jako vejce vejci.
V práci ho to nebaví.
Nemá stání, chtěl by teď být co nejvíc s Alžbětou. Dnes se mu
zdá, že i vteřinovka na hodinkách zpomaluje… Parta kuřáků za
dveřmi se něčemu směje.
Jakub promnul spartu mezi prsty, zvedl se a šel za nimi. Má tvrdé
sparty, podpultovka za deset korun. Normálně stojí osm, ale v té
tuhé krabiče mu připadají takové noblesní.
Diskuze na kuřárně probíhá na ekologické téma.
„Největší škodná této planety jsou lidé,“ drmolí rozhořčeně Jirka,
„a my to svým vývojem ještě podporujeme.“
Jediná možná forma protestu je přestat chodit do práce.
Všichni se smějí.
Něco na tom ale je.
Není špatný, nebo dobrý objev.
Rozhodující je, jaká skupina mocných dostane tyto nové informace
k dispozici. Už kdysi dávno psali alchymisté, že největší chybou
by bylo sdělovat poznaná tajemství hmoty politikům…
Léto už je v plném proudu.
I dnešní průzračné ráno je předzvěstí odpolední výhně.
Jakuba bolí záda při dotyku košile. Na stavbě se včera pěkně spálil
a taky to přehnal s pivem… Teď ho bolí záda, hlava a má sucho
v ústech.
Trolejbus ho vyplivnul před hlavním nádražím.
Moc se nevyspal. Alžbětě bylo v noci nějak divně špatně. Má před
termínem a Jakub se pěkně vyděsil a rázem vystřízlivěl. Ještě dlouho
potom, co se vše uklidnilo, nemohl usnout a úpěnlivě se modlil.
Tak jak už dlouho ne.
„Bože, dej, ať je vše v pořádku. Chraň Alžbětu i to nenarozené
dítě.“ Byl ochromen bezmocí a strachem. Strachem o někoho, na
kom mu záleží a komu nemůže nijak pomoci.
Kolem něj teče řeka lhostejných tváří.
Je to zvláštní, jak život kolem neúprosně běží dál a to, co nás drtí,
je okolí lhostejné.
Zase stavba…
„Dnes se na to myslím už vysereme.“
A Žanek unaveně usedá na starou rozvrzanou stoličku.
Konzumace piva u něj dnes překročila jeho normu.
Je celý zastříkaný maltou, v ruce drží zednický šufan a vypadá
jaksi odevzdaně. Dával si tak pět šest piv a do toho občas nějakého
panáka. Tento den jich však bylo osm a pořád nemohl uhasit žízeň,
nebo nějaké chmury, co v něm stále ožívaly.
„Kubo, ještě by to něco chtělo,“ opakoval, jak obloha venku
tmavla.
Jakub už žádné pivo ani kořalku neměl, ale vzpomněl si na láhev
bezinkového vína, co měl ve sklepě. Toto víno vyráběl jeho tchán,
a podobně jako lehká vína jižní Moravy skrývají v sobě křemík ze
svých svahů a celoročně hřející slunce, tak bezinkové víno absorbuje
nepřízeň počasí a všechny vichry Vysočiny.
Na chuť je lahodné. Sladké, ale těžké, se zprvu hůře poznatelným
nebezpečně vysokým obsahem alkoholu. Nemá onu tolik hodnocenou
jiskru. Teče líně jako hustá krev.
Jakub ho nabídl zednickému mistrovi.
„Jdu do toho,“ nezaváhal ani na chvíli Žanek a poměrně rychle
vypil asi půl litru.
Spokojeně pomlaskává a pokřikuje:
„Delikatesa, Nobelovu cenu tchánovi“ a podobně.
Mezitím špricoval stěny řídkou maltou.
Venku už se úplně setmělo.
Najednou Jakub uviděl, že Žanek v tom bezinkovém rozjaření
úplně přehlédl tmavý otvor na budoucí dveře a jednu dávku vyhodil
do zahrady.
Poté práci sebekriticky ukončil a pronesl onu památnou větu:
„Dnes se na to, myslím, už vysereme.“
Jakub byl rád.
Neměl celý den stání.
Alžběta odjela do porodnice.
Třikrát tam volal a pořád nic.
Potřetí už se sestřička smála a jaksi konejšivě mu říkala: „Nebojte
se, všichni budou v pořádku, probíhá to dobře, bez komplikací.“
Říkala to tónem, jako když se malému dítěti vypráví, co mu přinese
Ježíšek.
Rozechvěle vytáčel číslo porodnice.
„Blahopřeji, máte dceru, tatínku.“
Dceru?
Tatínku!
Je doma sám a prožívá ten zatím nedomyslitelný pocit štěstí.
Dívá se na sebe do zrcadla v koupelně.
Tatínek!?
Hlavně cítí obrovskou úlevu, že vše dopadlo dobře.
Alžběta i Bětuška jsou v pořádku.
Chtěl by je obě vidět. Má nachystanou tašku s věcmi na miminko,
kterou zítra odpoledne poveze do porodnice.
Musí vydržet do zítřka.
Počet komentářů na “Trojitý Nelson – kapitola 8” - 1
Eva (19. 12. 2011 (22:49))
Že by měl náběh na alkoholika? Uvidíme.