Literární web Sůvička
Procházka Prahou
Eva
Moje kamarádka Dana je Polka a je překladatelka a průvodkyně. Provází své krajany v Temelíně a především po Praze a občas si udělá čas a představí matičku měst svým českým přátelům. Navštívila jsem s ní Prahu takto už několikrát a vždy to bylo perfektní.
Její dcera Eva se „pomamila“, rovněž si udělala průvodcovské zkoušky a v sobotu provedla naši sedlčanskou partu Prahou ona. Nebudu psát o všem, co jsme viděli a co Eva řekla, neboť by to dalo na mnoho stránek. Navíc si to můžete vyhledat na netu, vyberu jen „střípky“, co mě zaujaly.
Začali jsme Strahovským klášterem, nejstarším představitelem premonstrátského řádu na světě, který roku 1120 založil Svatý Norbert z Xanten. Dle legendy údajně žil hýřivým životem a při návratu z jedné bouřlivé pitky jej zasáhl na koni blesk. Norbert i kůň se hrozně lekli, nic vážného se jim naštěstí nestalo. Po této příhodě šel Norbert do sebe a rozhodl se, že změní svůj život a rozdá veškerý svůj majetek potřebným. Norbertovo rozhodnutí bylo na rozdíl od Tondy Blaníka konečné, rozdal majetek, odebral se do jižní Francie, kde se přihlásil do služeb papeže a začal hlásat křesťanskou víru a založil řád řeholních kanovníků premonstrátů.
Součástí komplexu je bazilika Nanebevzetí Panny Marie:
Pohled na Prahu ze Strahova:
Na této fotce přibližně uprostřed je dobře vidět Týnský chrám – dvě zcela stejné věže. Říká se, že tento chrám natolik uchvátil Walta Disneye při návštěvě Prahy, že jej umístil do loga svého studia. Prý žádná jiná věž taková na světě není.
Z nádvoří Strahovského kláštera jsme seběhli Myší dírou, schodištěm, které je hned vedle muzea miniatur, na Loretánské náměstí. Když jsem studovala v Praze, hodně jsme chodili k Volovi či ke Sluncům. Nikdy jsem si nevšimla, že nad pivnicí U Černého vola jsou slepá okna.
Víte proč? Protože dříve se platily daně z počtu oken, takže lidé, kteří neměli dostatek financí, raději stavěli domy s temnými místnostmi bez oken, a aby to pak nevypadalo zvenčí blbě, tak malíři domalovali chybějící okna na fasádu. Naše průvodkyně Eva stojí uprostřed ženského hloučku, v černobílém pruhatém triku. Pánové s námi byli také, ti jsou však na pivu „dnu“.
Kostelů, kterým se říká loreta či loreto, je na světě hodně. Ale aby se tak mohly nazývat, musí být jejich součástí Svatá chýše, italsky Santa Casa – dům Pany Marie, který přenesli andělé z Nazaretu do italské obce Loreto.
Od Lorety jsme sešli dolů Černínskou ulicí, půvabnou necelých 300 m dlouhou šouskou, která je zprava lemována zdí kapucínského kláštera a zleva zdí zahrady Černínského paláce:
Dole začíná ulice Nový svět, a to bývalým mlýnem, jehož kolo tehdy poháněl potok Brusnice. Dnes je z této roubenky hotel:
Tato část Prahy byla kdysi chudinskou čtvrtí, a snad proto má většina zdejších názvů přívlastek „zlatý, zlatá“. Také se jí přezdívá český Montmartre, protože zde bydlelo nebo bydlí mnoho umělců:
Má zde svou letní scénu divadlo Ungelt:
Z Nového světa stoupáme ulici U Kasáren, kde vidíme kostel sv. Jana Nepomuckého:
V Loretánské ulici je nádherná plynová lampa, osmiramenný litinový sloup vyrobený v roce 1876 podle návrhu architekta A. Linsbauera:
V Praze se zachovaly dohromady tři podobné kandelábry pouličního plynového osvětlení a všechny jsou funkční. Druhý se nachází na Hradčanském náměstí a třetí už si nepamatuji.
Na Staré radnici je takzvaný „pražský loket“, trhovci si dle něho brali míru pro prodej svého zboží a nakupující si zde mohli ověřit, jestli je prodávající neokradli.
Pomalinku dojdeme na Hradčanské náměstí, rozepisovat se o jednotlivých budovách by bylo nadlouho, jsou to dostatečně známé informace, takže dám aspoň pražská panoramata:
Nerudovkou opouštíme Hradčany. Jedním z jejích architektonických skvostů je Kolowratský palác. Aby ne, když jeho architekty byli J. B. Santini a M. B. Braun. Vchod domu zdobí dvě orlice, kterou mají Kolowratové ve znaku. Nad nimi sedí Zeus a Héra. Héra se tváří uraženě, protože se zase dozvěděla o Diových záletech, a Zeus na ni hází pohled, kterým se ji snaží udobřit:
V domě U tří housliček bydlel zakladatel pražské houslařské školy, světově známý houslař T. Edlinger. Pověst praví, že když v noci před domem postojíte, uslyšíte z něho hrát samotného Paganiniho. Vzhledem k tomu, že v Nerudovce je dost hospod, tak tam po nocích hraje Paganini lidem dost často.
Přes Malostranské náměstí, Mosteckou, Lázeňskou a Velkopřerovské náměstí dojdeme na Kampu. Lennonova zeď je obsypána cizinci, hlavně Japonci a Japonkami:
A už je zase celá pomalovaná:
Nezbytné selfíčko u zámečků:
U miminek Davida Černého u Sovových mlýnů se od nás Eva odpojí:
Čertovka je plná lidí.
Říční ulici projdeme na Újezd a začínáme shánět nějakou vhodnou hospodu, kde bychom se najedli.
Je to těžké sehnat místa pro devět lidí. V jedné knajpě na nás štamgasti křičí: „Nežerem, chlastáme.“
Takže se „nažerem“ jinde. Přes Arbesovo náměstí k Andělu, odkud nám jede autobus na Sedlčany. A na závěr prima výletu dám ještě link na Daniny stránky:
Zařazeno v kategorii Postřehy, Reportáže, cestování