Literární web Sůvička
Ostrý Roháč už nikdy!
Eva
Mám fobii z výšek, příšernou. Jakmile se nakloním nad jakoukoliv hloubku či propast, zatočí se mi hlava, zvedne žaludek a zároveň mi jakýsi úlisný hlásek našeptává: „Skoč, skoč.“ A já se bojím, že to nevydržím, že mi rupne v hlavě a že ho jednou poslechnu. A že asi nebudu lítat jak peříčko ve Forrest Gumpovi.
Nebylo tomu tak vždycky. Coby puberťačka jsem bydlela ve třináctipatrovém věžáku, kde jsme v letních měsících s kámoškou chodily potají kouřit na střechu. Nebyl tam povolen přístup, ale my jsme se protáhly malým okénkem vedle strojovny výtahu. Na střeše věžáku byla černá lepenka a kolem dokola zídka obložená cihlově červenými dlaždicemi. A my sedávaly na té obrubě, nohy spuštěné směrem ven, kouřily jsme a kecaly. Koukaly jsme přitom dolů do hloubky třinácti pater a vůbec nás nenapadlo, že stačí špatný pohyb a letíme.
Závratě jsem tenkrát neměla, zato je mám dnes, když si na to vzpomenu. Dnes už mě do žádných výšek nedostanou, návštěvy rozhleden většinou odsedím dole v bufetu (a víš, že to taky není špatný?), v horách se držím jen tam, Heduš, kde nejsou žádná panorámata.
Nejhorší zážitek pro mě byla hřebenová túra přes Ostrý Roháč v Západních Tatrách. V té době ještě nebyl rozšířen internet, takže jsem si nemohla vygooglovat šílené fotky řetězových přechodů. Vedl nás tehdy kamarád Jarda, který už tuto túru absolvoval. Když jsem mu naznačila, že se strašně bojím výšek a že nepolezu nikde, kde bych mohla spadnout, ujistil mě, že se nemám čeho bát.
„Tam je takový chodníček a z jedné strany je řetěz a toho se můžeš přidržovat,“ tvrdil.
Uvěřila jsem mu a vyrazili jsme z chaty Zvierovka. Po celou cestu mě neustále uklidňoval, že to je brnkačka. A pak jsme došli k prvnímu vodorovnému řetězu. Žádný chodníček tam nebyl, jenom skála, na ní přikovaný řetěz a pod ním uzoučký výstupek, na který se dalo jakž takž stoupnout. A dolů ani nevím jaká hloubka, protože jsem se tam radši ani nedívala.
Začala jsem hysterčit, že tohle nikdy nedokážu přejít. Rozhodla jsem se, že se vrátím zpět to samou cestou, co jsme přišli. Když jsem se otočila a udělala několik kroků, tak jsem si uvědomila: „Do prdele, ty nemůžeš jít pryč, máš tady dítě!“
Tak jsem zase udělala čelem vzad ke své Barunce, která plakala a drmolila, že se bojí. Jardův syn Radek s obličejem bílým jako stěna si pro sebe mumlal: „Už abysme byli na chatě na večeři, už abysme byli na chatě na večeři…“
Jarda přelezl jako první a zakřičel: „Nic to není, pojď, Barunko, budu ti říkat, kam máš šlápnout.“
A tak se má dcerka chytla řetězu a posunovala nohy za podrobných instrukcí ztřeštěného Járy.
Vyrazila jsem hned za ní, strach o dítě potlačil strach z výšek. Říkala jsem si, že jestli kvůli tomu šílenci Barča spadne, skočím tam za ní. Jiné řešení jsem v tu chvíli neviděla.
Postupně jsme nějakým zázrakem přešli všichni a vylezli na vršek Ostrého Roháče. Zatímco se všichni kochali vestoje krajinou pod sebou, ležela jsem na břiše a čučela jen na šutry pod svým obličejem.
Za mým mužem ručkovala po řetězu nějaká Polka a chytala se ho za batoh. Muž jí na vrcholu sprdnul, že mohli oba spadnout, že měl co dělat, aby se udržel.
A ta dobrá žena odvětila: „Kiedy patrzysz tak fachowo, myślałem, że jesteś przewodnikiem górskim (když vy vypadáte tak zkušeně, já jsem myslela, že jste horský vůdce).“
Ne všichni chlapi, co nosí plnovous a mají na zádech batoh, musí být notně horští vůdci. Nakonec si spolu dali hlt čučoriedkovice a podali i mně, která jsem se tam hrůzou svíjela na zemi. Díky té troše alkoholu pominul prvotní šok a já mohla pokračovat v tom „úžasném“ dobrodružství. Dolů po hřebeni jsem slézala víceméně po zadku, po čtyřech jak opičák, protože jsem se bála postavit, abych neviděla ten sešup napravo i nalevo. Nebyla jsem jediná, komu vzpřímená chůze po dvou činila problémy. Barča i Polka se sunuly podobným způsobem za mnou.
Slézali jsme i další řetězy, ale tyto byly svislé a nastupovalo se na ně z plošinky, kdybych se zde smekla dolů, budu padat jen ten kousek.
Když se Radek konečně dočkal vytoužené večeře na Zvierovke, zeptali jsme se paní správcové, zda už se tam někdo zřítil.
„Uklidnila“ nás, že každoročně tam pár lidí spadne, že to je normální. A když jsme se pídili, co se s nimi potom stane, odpověděla: „Nič, medvede ich zožerú, tam sa žiadny vrtuľník ani žiadny záchranár nedostane, nemá zmysel ich hľadať.“
Tak jsem ráda, že nás nesežrali medvědi. Když Jarda tuhle navrhnul, že bychom si mohli udělat výlet do Dolomit, protože tam jsou pěkné ferraty, hnala jsem ho svinským krokem.
P.S. Video i foto jsou půjčené z daných odkazů.
Z e-knihy Třpytkaři:
Počet komentářů na “Ostrý Roháč už nikdy!” - 3
Eva (3. 9. 2013 (18:56))
Byla jsem v Tatrách mnohokrát, nejvíce se mi líbila Monkova dolina v Belanských Tatrách. Davide, já už se tam nevrátím, ale jestli chceš ještě hezkou řetězovku, tak prý Plačlivá je pěkná. Radko, a jak hořela? Nebyl tam řídký vzduch?:-)))
Radka V. (1. 9. 2013 (9:15))
V Tatrách jsem lezla jen na Rysy, dole vedro, nahoře sníh a řetězy. Tohle čtení mi vrátilo naprosto stejné pocity. Jen manžel, tehdy kuřák, suše zahlásil: sedni si a pořádně dejechej, modrají ti rty...a sám si zapálil další cigraretu. Ale jinak jsou Tatra krásný o)
David Sandapal Hamran (31. 8. 2013 (22:50))
Ja som bol na Roháčoch asi pred dvoma týždňami. Bola to moja vysnívaná túra a bolo tam fantasticky. Pravdepodobne sa tam ešte vrátim. :P A mám taký zážitok...som chlapec z juhu. V batohu som mal zbalené dve tielka...Hore v Sedle bolo päť a pol stupňa. Čakal som keby si ma príde niektorý z Poliakov vyfotiť. :P