Parostrojní festival
Tudy
Už dlouho jsem nikde nebyla, a tak jsem docela ráda kývla na možnost zúčastnit se ještě s kamarádkou a sestrou v sobotu 13.5. 2017 Parostrojního festivalu v Holoubkově. Akce byla naplánována na celý den, a to od 10,00 do 20,00 hod.
Den začal nádherně, počasí jak na objednávku, prostě, co si víc přát. Na místě se podařilo i bez hledání zaparkovat.
My tři ženy jsme si vyndaly a připravily foťáky a vyrazily. Bylo na co se dívat. Hned ze začátku, na louce u nádraží stála stará auta a naproti nim, u schodů s lávkou přes trať, spousta parních kol, parní válec, parní motocykl, parní nákladní automobil a další parní stroje. Vše v perfektním stavu, naleštěné a připravené se ukázat v plné slávě. Fotily jsme a vychutnávaly tu atmosféru.
Náhle proběhla hláška, že přijíždí stará parní lokomotiva „Šlechtična“. Samozřejmě jsme se tam vydaly a s námi spousta dalších. Kdo by nechtěl vidět tu krásku? Opravdu, přijela, ale zapojena obráceně, tendrem s uhlím napřed. Přesto, stála za zhlédnutí.
Ovšem tím to nekončilo. Vystoupili lidé a mezi nimi i účastníci v dobových šatech. Dámy dlouhé šaty s Honzíky vzadu, vojáci v uniformách, i Švejk se vmísil mezi lidi a spokojeně vychutnával atmosféru. Nedalo nám, poprosily jsme a fotily ty krásné šaty i muže v uniformách. Na odchodu zazněla i salva vypálená na počest.
Jestli někdo čeká, že teď popíšu jednotlivé stroje a doplním technické parametry, tak to opravdu ne, navíc si to dnes už většina lidí dokáže vyhledat na internetu. Mezitím se počasí rozhodlo, ukázat i svou nepřízeň a začalo se mračit. My to zabalily a odjely na oběd. Akorát před bouřkou.
Až doma, v klidu, při prohlížení nafoceného, jsem si vychutnala ještě jednou tu atmosféru století páry. Nostalgicky si myslíme, jaký to byl klid a jak bylo vše jednoduché. Obávám se, že ta touha po minulosti by nás brzy opustila. My, zvyklí na pomoc elektřiny a techniky, bychom najednou prali na valše, žehlili žehličkou na uhlí. Nemluvě o vaření na kamnech, studené vodě a dalších věcech, pro nás již mnohdy i neznámých.
Ano, byla to doba, kdy se lidé k sobě chovali vstřícně, zdravili se navzájem, pro pány bylo samozřejmé, pomoci dámě při nástupu i výstupu, ale každá doba má své. Je krásné to vidět a poslouchat o tom, ovšem každá doba má své. Je jenom na nás, aby jednou i naše vnoučata si povzdechla: „ Jak asi muselo být krásně za dob mládí našich babiček.“
No a teď, kdo chce, koukněte na fotky a snad se vám budou líbit.
Zařazeno v kategorii
Postřehy, Reportáže, cestování, Výtvarno, foto
Tudy
(30. 5. 2017 (20:16))
Evi,přesně jsi to vystihla,každá doba má své,jen se nám zdá,že bylo méně stresu a hlavně,děděním řemesla,se předával i fortel a řemeslná hrdost.
Jinak moc díky za zpracování,udělala jsi to úžasně.
Eva
(30. 5. 2017 (17:52))
Jinak ty fotky se ti moc povedly. Opravdu krásné.
Eva
(30. 5. 2017 (17:51))
Každá doba má své pro i proti. On i ten v současnosti tolik zatracovaný středověk měl i své kladné stránky. Např., že každý člověk, který se narodil, měl své určení. Šlechta a sloužící na zámku to měli jasné, ve stejném stylu života setrvali i jejich potomci. A pak syn kováře byl zase kovářem, pekaře pekařem, dcera švadleny švadlenou... navíc řemeslné cechy byly chráněny městem a nehrozilo, že by si zde živnost otevřel cizák a hrozila konkurence, řemeslník by tak přišel o práci, nemohl najít jinou, žil v neustálém stresu, musel polykat antidepresiva... na druhé straně ta vojna sedmiletá, těch zbytečně zabitých....a nemoci, proti kterým nebylo léku
Přidat komentář
Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a
