Literární web Sůvička
Postřehy z Turecka
Eva
Během putování po nejvýznamnějším tureckém regionu Anatolie jsme navštívili i několik karavanserájů. Karavanseráje byly vlastně zájezdní hostince budované od 13. století Seldžuky a Osmany. Osmanská říše byla protkána obchodními cestami, vedla zde i veleznámá hedvábná stezka, a karavany naložené zbožím potřebovaly někde přenocovat chráněny před nájezdy středověkých loupežníků a banditů.
Obchodníci, poslové, mniši a tehdejší panovníci se zde mohli najíst, napít, umýt i pobavit. O zvířata bylo také dobře postaráno, byly zde prostorné stáje a zásoby krmiva. Tato útočiště pro cestující byla stavěna podél cest ve vzdálenostech, které se tehdy předpokládaly, že je za den mohou ujít velbloudi či koně. Po setmění se zavřely brány a dovnitř už nikoho nepustili.
Navštívili jsme i několik mešit. Před modlitbou vykonají muslimové očistu. Umyjí si hlavu, ruce a nohy ve speciálních kašnách poblíž budovy.
Před vstupem do mešity si musíte zout boty, ženy mají vyhrazen jiný vchod než muži. U turistů toto pravidlo není vyžadováno, takže cizinky vchází stejným vchodem jako muži.
Uvnitř nenajdete žádné obrazy či sochy, neboť islámské náboženství, jak známo, zakazuje zobrazovat lidi a zvířata. Je zde pouze výzdoba na zdech, avšak nádherná.
Při modlení jsou všichni muslimové obráceni tváří k Mekce. Modlí se zvlášť ženy a zvlášť muži.
Mustafa nám prozradil, že Turci mají zcela odlišný důchodový systém, důchody jsou zde minimální a existují venkovské oblasti, kde lidé nedostávají vůbec žádné důchody. Staré a nemohoucí živí jejich děti a v případě, že tito lidé nemají žádné potomky, stará se o ně celá islámská komunita. Prý tento systém funguje a nikdo ze staříků nestrádá. Nedokážu posoudit, nakolik je Mustafova informace pravdivá. Nedivím se však Turkům, že tolik usilují o práci v Německu. Když se takový „gastarbeiter“, který pracoval, platil daně a sociální pojištění v Německu, vrátí do své domoviny a dostává z Německa důchod, žije si zde jako král.
Při cestování po Francii se nám nejednou stalo, že nás obsluha v restauraci či motorestu odmítla obsloužit, protože jsme mluvili německy. Museli jsme vyhledat jiné pohostinství a zde jsme si radši objednali anglicky. Takovými předsudky Turkové netrpí, neboť značná část Turků je závislá na cestovním ruchu. Jejich jazyková vybavenost mě překvapila. Jak v hotelech, tak na tržištích i v obchodech mluví všichni obstojně německy a anglicky. V resortu Belek Beach, kam Knižní klub každoročně vyveze množství Čechů, trhovci už švitoří lámaně česky.
Na závěr mého povídání o Turecku nemohu nezmínit Atatürka. Turecko bojovalo za 1. světové války na straně poražených mocností Německa a Rakousko-Uherska. Utrpělo značné ztráty na životech a obrovské ekonomické ztráty. Během války se stal hrdinou důstojník Mustafa Kemal, který se proslavil zejména v bojích na Gallipolském poloostrově v letech 1915 – 1916.
Na Lausannské konferenci v roce 1923 byly vytyčeny hranice nového Turecka a díky úsilí Mustafy Kemala byla vyhlášena první republika, jejímž hlavním městem se stala Ankara a Mustafa Kemal byl zvolen prvním prezidentem. Tento velký státník střihl Turecku demokracii západního stylu. Významně omezil vliv islámské šlechty. Přeměnil Turecko v sekulární stát, čímž ukončil vládu tzv. chalífátu, islámského vládního orgánu. Zrušil islámské soudní dvory a náboženské školy. Hodně se také přičinil o zrovnoprávnění žen a zavedl zákon, že muž smí mít pouze jednu manželku. Po roce 1935 mu začali přezdívat „otec Turků“ neboli Atatürk. Zemřel v roce 1938.
Přestože většina obyvatel v Turecku vyznává islám, jsou na svého „otce“, reformátora a zakladatele nového moderního státu patřičně hrdi. V každém městě najdete jeho sochu či pomník, jsou po něm pojmenována náměstí, ulice, je zobrazován na bankovkách a známkách.
Zažili jsme oslavy založení první republiky dne 29. října 1923. Turecko bylo vyloženě zaplaveno portréty Atatürka, vlajkami, prapory a girlandami. O takové poctě si náš „tatíček“ Masaryk může nechat jen zdát.
V souvislosti s nepokoji na Středním východě jsem četla, že pokrokoví lidé v těchto zemích vzhlížejí k Turecku jako ke svému vzoru. Takového skloubení islámu a demokracie by chtěli docílit. A protože Turecko je v islámském světě velmi respektováno, stává se jakýmsi moderátorem mezi Evropskou unií, Amerikou a arabskými státy.
Přejme si, aby tento status Turecku vydržel a aby v tomto dosavad sekulárním státě nepřevládly protievropské a uraženecké nálady, které se momentálně objevují jako následek odmítnutí Turecka jako člena EU.
Počet komentářů na “Postřehy z Turecka” - 2
Eva (20. 2. 2011 (23:40))
Pavle, v Istanbulu jsem nebyla, ale asi to je také nádherné město... je fakt, že na krajana narazíš všude, mně se to taky často stává...
P.F.Zarken (20. 2. 2011 (17:05))
Krásné obrázky a kvalitní výklad, Evi. Já jsem v Istanbulu zažil, že synové majitele malého, ale pěkného hotýlku mluvili plynule česky. Díky Ti za pěkný zážitek***