Literární web Sůvička

Chtěla moc málo

Katka

(příběh o krásném štěstí s nehezkým kancem)

Chtěla moc málo

Ty dva domy neměly vůbec vedle sebe stát. Kdyby tam nestály, nic by se nestalo. Tam by se nic nestalo. Tak by se to stalo někde jinde. Jeden dům měl střechu děravou, nepěkná okna, neudržovanou zahrádku, do níž majitelka zakopávala malé truhličky se svými spisky, jako kupříkladu Měsíčky mé, ó kruci!,doufajíc, že za sto let je nějaká hvězda jasná vykope a vydraží v Christie´s. Truhličky byly jen ze slabého dřeva nevalné kvality, to je potřeba říci hned na úvod. Druhý dům se jevil normálně. Komín neměl nakřivo. Aspoň si to majitelé domu mysleli, ale je fakt, že občas pouštěli hudbu nahlas. Takže kdo ví.

„…ať jdou do prdele se zahrádkou! ….Chci, aby svět byl jiný sám o sobě! ….Nesnáším kvašné lidi! Nenávidím je všeobecně, kluzké lidi nejvíc!….Kazošikézní indrkstriální společenství mě asi taky nezajímá! ….ale chci tu být sama!“ řvala v neudržovaném domě žena před uplakanými dětmi, které hrkaly krabičkami s posledními rozpouštějícími se lentilkami. Muchlala v rukou třetí wtf upomínku za nezaplacené popelnice. Neměla práci na koštěti.  Neměla po noze muže. Utekl ji. Kdo by chtěl umělkyni, která mečí při sčítání oveček, řekl muž, kopl ji při odchodu špičkou botníku do kostí, sebral jí venušiny kuličky a dítěti dal u pantů nesladký polibek. Druhému nedal nic, protože nebylo jeho. Jo, vlastně dal, knihu Umění naučené. Jeho žena, nedostudovaná pudmistra Slátanin umění Pobřušní slonoviny v závislosti na pregnantních rysech značkování makaků rhesus, si ho zapomněla u něj v autě, když si jela knihu vyzvednout do zastavárny. Třetí a čtvrté dítě nenašel.

Bylo mu jí líto. Ale už takhle dál nemůže. Doma nic k žrádlu, děcka usmolené, bordel všude, a ona si sedí v rýžové sukni a vtěrném klobouku u kompu, píše nesmysly obyčejným pusám, které o to nestojí (nikdo o její žvásty nestál), při ruce kopec příruček a hajzlpapíru (to pro ten nosný kontrapunkt), aby nebyla za vola. Kolikrát si říkal, jak by se tvářila, kdyby se všechny počítače světa nadobro zastavily. Když neotvírala hubu, řekl by, že je i trochu hezká, ale příliv hloupých slov a nesanovaný chrup jej odradil od povzbuzného laskavého slovíčka. Slovo miluji vůbec nepoužíval. Nevyžadovala to. Nechtěla ani sex. Potřebovala, aby ji poslouchal, vnímal ji, objal, a četl její sáhodlouhé statě o makacích. A on ne a ne! Takže za to všechno může vlastně on. Muž.

„Jsi smutná osoba,“ řekl. „Jdi se léčit!“ muž, povoláním štukatér, vzal kufr, práskl dveřmi a venku rozbil posledního lol sádrového trpaslíka, jemuž věnoval první útrpný pohled všech dob. V domě bývalé kontra vrzní moderátorky veškerých v zemi utkání v požírání býčích žláz už od té doby nikdo nikdy žádného pořádného štukatéra neviděl. Umělecky respondovala s konceptuálním viděním světa Holubí letky. Zvláště Julča z metra byla její vděčné naslouchátko. Ale ta něco vydrží. Až do osudného rozpletení drdolu a plivance na moderátorku se do sebe mluvnicky vpíjely jako karcinom do zdravé tkáně.

Jednou žena, bydlící v normálním domě vystoupila z nového bavoráku. Raději nebouchala moc dveřmi, ať vedlejší dům neprobudí. Na švýcarských hodinkách se skvěly sice už čtyři hodiny odpolední, ale většinou žena z domu s děravou střechou v noci lašovala a přes den spala. Bylo jí ženy z domu s děravou střechou líto, ale nemohla nic dělat. A doma se jí všichni smáli, že dělat chtěla. Opatrně se plížila domů. Ovšem mýlila se, že dům s děravou střechou spí. Nespal. Z keřů vylétla jak pometlo žena v rýžové sukni a vtěrném klobouku. Zapomněla si doma punčocháče, takže celá scéna byla nonsens ultrakomická. Ultra do té doby, než vytasila proti ženě z normálního domu pero.

„..hudry hudby…nejraději bych tě přejela vlakem… i ty ….pralamentní děti… sebe,…bububu…ale mám pro tebe horší trest…!“mlela, ječela nepříčetně, hlas se jí třásl, zuby strašidelněklapaly. Žena se špatným chrupem vyváděla dnes více než jindy, kdy pouze vrčívá zpoza živého plotu, napodobujíc Verdiho opery s alternací Lucie Bílé.

Normální žena nechala pepřák v autě, a pistole je sakra v trezoru. Proti šílené ženě byla menší postavou, subtilní. „Nemám šanci,“ řekla si normální žena, „zabije mě.“

Zpod špinavého šedého trička vytáhla žena z domu s děravou střechou usmolený papír. „Tohle mi podepíšeš,…! Musíš, ….jinak tě nešprtnu ze svého seznamu! Podepíšeš jednou… a provždy, …že jsi falešná, že nejsi můj přítel, …je ti to jasný! Přísahej… nebo tě zajím!“

„Ano,“ šeptla subtilní žena. „nejsi můj přítel!“

„…cože….???!!!“

„No, že nejsi můj přítel, ti podepíšu, Škarohlíno.“

„…ty se mi vysmíváš, bimho,… děláš si ze mě prdel!?“

„Nedělám! Vždyť to tak chceš!“

„…já…????!!!!!!“

„Ty.“

Žena v klobouku se rozběsnila, začala metat kozelce, smála se tříštivým smíchem, třikrát proletěla svým křivým komínem na domě s děravou střechou, šestkrát se ve víru rozsévajícího megastrachu (haha) zatočila nad místním hokejovým rybníkem, rozbila nejbližší okna, pošlapala svoji neudržovanou wtfzahrádku, válela se vztekle v křovinách. Subtilní žena na chvíli položila nákup, čekajíc co se tedy bude dál dít za cirkus. Měla ještě dělat večeři pro svého muže, který vlastní úspěšnou firmu, a dnes se vrací z ještě úspěšnější pracovní cesty do Vídně a dětem, které jsou studenty prestižních škol, musí nachystat drahé značkové věci na lyžák.Škarohlína pila z louže, hltala tu studenou vodu, celá udýchaná, nemocná. Subtilní žena se podívala na hodinky. Ačkoli byla celkem mírná, začala ji sousedka srát. Rozhodla se jednat. Mezitím si nad tím počínáním pomatené sousedky dvakrát odplivla. Do její neudržované zahrádky, pochopitelně.

„Škarohlíno, dělej, kurva!“ žena v klobouku a již špinavé rýžové sukni, špinavých kalhotkách, no byla jak prase celkově, s jekotem a výrazem studnové dívky filmu Kruh přiběhla k subtilní ženě, v ruce pero jako nůž připravena jistě té nebohé ženě ublížit.

„No co chceš, doprdele, nemám čas, Škarohlíno?!“ subtilní žena v drahém kabátě se vzepřela.Sama se divila, kde se v ní vzalo tolik vulgárních slov. Dle oblíbených Šimkových povídek a ctěných próz Karoliny Světlé a Teresie Novákové, na kterých klečívala při večerních modlitbách, spínajíc ruce k obrazu Václava Havla, říkala jen „k šípku“ a „potěšpánbu“. Věděla, že mluvit stejnou řečí jako Škarohlína bude stejně prd platné, že dokud šílenkyni nezavřou nadobro, bude otravovat dál. Chtěla hlavně zmizet ve svém domě, natáhnout si nohy po namáhavé práci ve své kanceláři, udělat si skvělou brazilskou kávu, pokochat se obrazem známého rožnovského malíře, zatopit v krbu, večer zacvičit spinning, v noci uléhat šťastná vedle svého krásného muže. Normální žena začala pomalu přešlapovat a dívala se za svými plivanci. Trochu se za ně styděla, ale už bylo pozdě, nešly vzít zpátky. Držely, potvory ve Škarohlínině binci fest. Zahřmělo. Škarohlínina hlava dostala shůry ránu bleskem.  Její tělo se otřásalo asi pět minut. Tmavé nebe se rázem rozjasnilo. Kolem poletovaly bubliny z bublifuku a šlupky z pomerančů. Na stromech se houpali hezcí lidé bez tváří. Krása vesmírná.

Žena v klobouku dala zlověstnou ruku i s pérem dolů, pokorně přistrčila před subtilní ženu papír. „že mi půjčíš…tisícovku, nebo dvě …nemám čím topit, je mi zima, víš… na dřevo. Tady….jsem to napsala, ať se nemusíš…. obtěžovat. Jsi moc hodná. …Já ti to vrátím, ….co nejdřív, ……………………………………………………………………………………….slibuju.“

Žena z normálního domu bez řeči a ledabyle vytáhla z peněženky několik velkých bankovek, podala je Škarohlíně, a odmítla papír podepsat s tím, že je jedno, jestli posílá peníze na sos vesničky chudákům dětem nebo je dá zrovna potřebnému člověku, který je na tom blbě nejblíž a že to mohla říct rovnou bez toho tyjátru. Navrch jí přidala venušiny kuličky (ať není chudák holka tak pořád sama), které dnes koupila kamarádce k narozeninám (ale přemýšlela i o tom, ponechat si je pro vlastní potřebu). Škarohlína bujaře zařehtala, s výskotem vyskočila ne tři ale třicetšest metrů, uctivě poděkovala, poprvé se za celou dobu usmála, málo, aby nebyl vidět její nesanovaný chrup, s kterým navíc ráčkovala i šišlala dohromady, pak se otočila, se skloněnou hlavou odešla, vykasala rýžovou sukni (jinou neměla) a přelezla živý plot. Doma udělala dětem něco studeného k večeři a pak smutně usedla ke svému upatlanému noťasu. S divným leskem očích a nezničitelnou touhou těšila se velmi, komu dnes pořádně sprostě bimho vynadá. Po pár minutách pak mezi vrácenými maily (jeden na tři strany) bývalému ctiteli Hnědému vrubu vzdychala v jedné veliké orgastické křeči.„Ách.Ách. Svině.Ách. Svině.Omg. Ech.

Ach.Bombs. Bú. Bé. Prásk.Cu.CIA.“

Žbluňk. (domem zaznělo dvojí Škarohlínino vlastní uleknutí)

Konečně…

zas…

na chvíli nastal kýžený klid, v němž žena z normálního domu převalovala líně v ústech špaldové pečivo, dívajíc se za svými plivanci z okna šeptala: „Nešťastná to žena, nešťastná to žena,“ myslíc na to, jak si zajede do Londýna a usadí se zase uvolněná v Christie´s, doufajíc, že tam zas nebudou půl dne otravovat s nějakými blbými malými truhličkami ze slabého dřeva nevalné kvality.

Amen.

Zařazeno v kategorii Povídky

Počet komentářů na “Chtěla moc málo” - 4

Katka   (14. 11. 2016 (14:11))

Jo, až teď jsem si všimla, že se některá slova slila v jedno. To netuším proč, tak jsem to upravila. A některé patvavýrazy jsou tam schválně. Je to taková parodie jedné uživatelky jednoho literárního webu..)))


Eva   (11. 11. 2016 (19:35))

Aha, tak to mám asi já chybu v prohlížeči. Mám tam třeba toto: kontra vrznímoderátorky nebo toto Kazošikézníindrkstriální...


Katka   (11. 11. 2016 (18:05))

Je to celé o závisti, na začátku je to hned jasné a pak je to jen taková přestřelka mezi ženami, které se moc nemusí. Já myslím, že srozumitelné to je dost...))


Eva   (11. 11. 2016 (15:20))

Pořád to čtu a nemohu pochopit, text je místy slitý a nesrozumitelný.