Literární web Sůvička
Hamburk IV – Kanál Alsterfleet, bývalý kostel sv. Mikuláše (Ehemalige Hauptkirche St. Nikolai), Chilehaus, kostel sv. Jakuba (Hauptkirche St. Jacobi)
Eva
31. srpna 2024
Po obědě na radničním náměstí jsme já ani Katka neměly nikam konkrétně namířeno, jen tak jsme se poflakovaly po městě a obdivovaly jeho krásy. Nahodilé kroky nás zavedly ke kanálu Alsterfleet, jenž vyloženě láká k procházce. Tento kanál odvádí vodu z jezer Binnenalster a Aussenalster do Labe. Na začátku a na konci Alsterfleet jsou dvě zdymadla, která regulují vodní hladinu a umožňují lodní dopravu mezi řekami Alsterem a Labem. Jsou zde instalována tři čerpadla, která při povodních dokážou z Alsteru do Labe přečerpat až 130 000 kubíků vody za hodinu. Jsou tu také vybudovány rybí přechody, které umožňují rybám, škeblím a dalším drobným živočichům dostat se proti proudu z Labe do kanálu.
Po jednom z mostů přes kanál pobíhal chodský pes. Je to české plemeno, nyní uznané i mezinárodně. Chodští psi chodili s Chody a hlídali hranice. Hlava chodského psa je vyobrazena na skautské lilii od Mikoláše Alše.
Podél kanálu jsme došly do přístavního města. Právě zde probíhala demonstrace proti vyprodávání přístavu.
V roce 2023 federální vláda Olafa Scholze rozhodla o prodeji 25 procent kontejnerového terminálu, který vlastní provozovatel hamburského přístavu Hamburger Hafen und Logistik AG (HHLA), čínské státní společnosti Cosco. Čína se tak stala největším obchodním partnerem přístavního města. Prodej částí přístavu zřejmě pokračuje – nevím podrobnosti – a obyvatelům Hamburku se to hrubě nelíbí a protestují. Není divu.
Udivilo mě, co se k demonstraci sjíždělo policistů v autech, na motorkách a také obrněných vozidel. Vypadalo to jako manévry při pařížské olympiádě a přitom demonstrace byla celkem poklidná. Je vidno, že Němci se svými zkušenostmi s teroristy nic nepodceňují.
Nedaleko kanálu se nachází bývalý kostel sv. Mikuláše (Ehemalige Hauptkirche St. Nikolai) na Willy-Brandt-Strasse. Kostel sv. Mikuláše byl jedním z pěti hlavních luteránských kostelů v Hamburku a má pohnutou historii. Byl založen ve 12. století jako kaple pro tehdejší obyvatele, kteří žili především z obchodu a lodní dopravy. Proto byla kaple zasvěcena svatému Mikuláši, patronu námořníků a cestovatelů. Následná století byla kaple rozšiřována a přestavována do podoby gotického kostela. První věž kostela byla vysoká 135 metrů. Tato ve své době nejvyšší kostelní věž v Hamburku byla v roce 1589 zničena úderem blesku. Místo ní byla postavena nová věž, která se však v roce 1644 po bouři zřítila. Třetí barokní věž se zvonkohrami byla postavena v roce 1657 a vydržela skoro 200 let.
V roce 1842 zachvátil město „Velký požár“, který se zapsal do dějin jako největší požární katastrofa v Hamburku. S plameny neúspěšně bojovalo 1 500 hasičů. Do základů byl zničen nejen kostel sv. Mikuláše a okolní čtvrť, ale téměř celý Hamburk. Po požáru byl vybudován zcela nový kostel v novogotickém stylu podle návrhu Angličana George Gilberta Scotta. Základní kámen byl položen v roce 1846 a slavnostní vysvěcení proběhlo v roce 1859. Monumentální věž tohoto nejvýznamnějšího novogotického kostela měřila 147,3 metru – v té době byla nejvyšší kostelní věží na světě. Věžní zvonkohra měla 28 zvonů, největší zvon vážil 6 372,5 kilogramu a byl nazýván „císařský zvon“, protože peníze na něj věnoval císař Vilém I. Zvony na sv. Mikuláši však měly krátkou dobu trvání. Během první světové války byly všechny zvony zabaveny a zůstal jen ten nejmenší, který byl roztaven při náletech na Hamburk během druhé světové války. Věž Mikulášského kostela za války sloužila jako cílová značka pro britské a americké letectvo. V roce 1943 byl kostel těžce poškozen leteckými bombami v rámci „Operace Gomora“. Střecha se zřítila a došlo k devastaci interiéru. Ve zdech se vytvořily trhliny, ale z velké části zůstaly stát, stejně jako věž. Po válce se hamburský senát rozhodl zničený kostel na Willy Brandt Strasse neobnovovat. V roce 1962 byl vybudován nový hlavní kostel sv. Mikuláše ve čtvrti Klosterstern. Z rozbombardovaného kostela sv. Mikuláše zůstala zachována jenom věž a postupně z něho vznikal památník obětem války a tyranie.
V prostorech kolem Mikuláše jsou instalovány pomníky, umělecká díla a informační tabule, které vyprávějí o hrůzách války a obětech fašistického řádění. V dochovaných sklepních prostorách se nachází muzeum se stálou expozici o historii kostela a zkáze Hamburku za druhé světové války.
V roce 1993 byla na otevřené východní straně slavnostně otevřena nová zvonkohra. Zvonkohra se skládá z 51 kostelních zvonů odlitých holandskou zvonařskou slévárnou Eijsbouts v Astenu a má celkovou hmotnost 13 tun.
Intuitivně jsme našly Chilehaus, o kterém jsme věděly, že tu má někde být. Chilehaus, desetipodlažní kancelářská budova se zcela atypickým půdorysem, je nejznámějším představitelem tzv. cihlového (klinkerového) expresionismu. Dronem jsem v Hamburku nefotila, tak si půjčím fotku z Wikipedie:
Expresionismus se rozvinul po první světové válce zejména v malířství a literatuře a jeho charakteristikou bylo vyjádření vlastních prožitků a pocitů bez ohledu na líbivost a dané zvyklosti, což často vedlo k deformaci reality. Ikonou tohoto uměleckého směru se stal obraz Výkřik od Edvarda Muncha. V architektuře zazářil expresionismus ve 20. letech 20. století především v Německu a dosáhl zde vrcholu. Vyznačoval se strohými liniemi, zubatými obrysy, kombinací skla, kovu a betonu, požíváním slínkových cihel (tzv. klinkerů), nekonvenčními tvary a konstrukcemi. Chilehaus je považován za symbol hospodářského rozkvětu hanzovního města po první světové válce a stal se dominantou města.
Prošly jsem Chilehausem
a minuly další z pěti hlavních hamburských luteránských kostelů, a to kostel sv. Jakuba (Hauptkirche St. Jacobi).
Svatojakubský kostel jsme si nijak zvlášť neprohlížely, protože jsme byly už docela utahané a měly jsme už hlad. Hledaly jsme nějakou vhodnou hospodu, kde bychom si daly něco k jídlu, ale nic se nám nezdálo. Couraly jsme kolem hlavního nádraží a po Steindamm-Strasse, která vede k hotelu ARCOTEL Rubin, kde jsme byly ubytované. Jako obvykle se tu povalovali vytuhlí feťáci a feťačky. Nakonec jsme se najedly v hamburgárně Cafe Türkis hned vedle našeho hotelu. Protože když jsi v Hamburku, musíš si dát hamburger. Barevná obsluha nás nijak nepřekvapila, protože ta je tu – stejně jako v Londýně – ve valné části restaurací. Že se jedná o arabskou restauraci nám prozradil až jídelní lístek, nedělali tu klasické hambáče z mletého hovězího ani stejky z vepřového, ale hambáče z kuřecích prsou, které jsou naprosto skvělé, a různé zeleninové pochoutky. Vyhledaly jsme si na netu, že majitelé jsou Jemenci. Přišla tam na jídlo parta ženských v šátcích na hlavě. Samy bez chlapů. A ti chlapi, co tam obsluhovali, se mohli přetrhnout, aby byly spokojené.
Na hotelu jsme si daly šláftruňk a ráno vyrazily na nádraží na vlak do Berlína. Než jsme opustily ARCOTEL Rubin, vyfotila jsem z hotelového pokoje věčnou frontu černochů a Arabů u bankomatu:
A ještě hamburské nádraží a tím se s Hamburkem loučím.
Pokud mohu za tak krátkou dobu pobytu hodnotit, tak Hamburk je krásné, čisté a upravené město s množstvím památek, krásných jezer a příjemnými lidmi. Za mě pět hvězd z pěti.
Zařazeno v kategorii Hamburk, Postřehy, Reportáže, cestování