Literární web Sůvička

K oslavě Lásky pozvedám svůj hlas, 
ať je jak sklenka ohnivého vína, 
prostřený stůl, když touhou voní čas,
naděje, k níž se duše mocně vzpíná.
Ač někdy po ní přijde kocovina,
přec je jak pramen, který osvěží,
není to věru nikdy její vina,
když život vymkne se nám z otěží.

Kdo na prdeli v koutě sedí zas,
skrz naskrz mrzout je a kůže líná,
neví, že štěstí, co se skrývá v nás,
má rádo slunce a ne místa stinná.
Jen otrávenou číši připomíná,
nevnímá kouzlo něžných protěží,
had, jenž svlék kůži, pes, co smutně líná, 
když život vymkne se nám z otěží.

Nebuďme jako zrna prostý klas,
prach pustých cest, za nehty vlezlá špína, 
nezříkejme se hned života krás, 
nejsou v něm pouze místa nehostinná. 
Vždyť krásně voní smrčí, borovina, 
je tu vše, na čem vskutku záleží, 
proč mračit se jak nevybuchlá mina, 
když život vymkne se nám z otěží?

A když už jednou život vzklíčil v nás, 
neskrývejme se před ním do věží,
ať v srdcích našich nevládne jen mráz,
když život vymkne se nám z otěží.