Literární web Sůvička
Miroslav Budínský: Noční dravci
redakce
„Noční dravci?!“
Překvapeně jsme na něj hleděli. Nevěděli jsme, o co jde. Noční dravci – to mi vážně nic neříká. A Pavlovi očividně taky ne…zdvihnuté obočí mluvilo za vše. Mohl by si to patentovat.
„A kdo to jsou ti Noční dravci, Davide?“
Vysoký muž s krátkými černými vlasy a pronikavýma zelenýma očima si nás změřil pohledem a poposedl si na židli. Kavárna, ve které jsme se seděli, zela prázdnotou – ve velké místnosti s několika stoly jsme byli jen my a starší paní, popíjející v zadním rohu šálek kávy.
„Je to zvláštní sekta. Jednou jsem na ně náhodou v noci narazil v lese…“
„Co si dělal v noci v lese?“
Ach ta Pavlova prostořekost a přímost. Potichu jsem si uchechtl, čehož si naneštěstí všiml.
„Čemu se směješ, Maro?! Copak je normální chodit v noci po lese?“
Bože! Zhluboka jsem vydechl a prstem ho lehce ťukl po čele.
„Ne všichni mají strach ze tmy jako ty…i já sám se někdy zajdu projít do lesa při měsíčku. Je to skvělá cesta ze stereotypu, rozproudí to krev.“
Spokojen s odpovědí se usmál a oba jsme se podívali na Davida, jenž nás pobaveně pozoroval.
„Můžu pokračovat?“
Jo, bavil se více než dobře, soudě podle sarkastického tónu. Přikývli jsme.
„Takže…bylo kolem půlnoci, když jsem se procházel po lesní cestě a uviděl jsem v dáli za porostem světla. Samozřejmě mi to nedalo a šel jsem se tam podívat. Po chvíli ke mně doléhaly první zvuky. Nerozuměl jsem tomu, znělo to podobně jako latina…“
Téměř jsme nedýchali, naprosto ohromeni vyprávěním jsme naslouchali každému slovu. Vše to připomínalo nějaký fantaskní příběh, ale věřili jsme. Proč bychom taky nevěřili oblíbenému profesorovi, s kterým byl navíc Pavel příbuzný?
„Schoval jsem se za křoví, srdce jsem měl až v krku. Vypadalo to jako sněm, na menší mýtině stálo v kruhu šest lidí v kápích. Všude okolo plály pochodně, vypadalo to jako ve středověku. Stáli nehnutě, až po chvíli všichni sejmuli kapuce a podívali se na nebe. Podíval jsem se taky…věřte tomu nebo ne, ale až tehdy jsem si uvědomil, že je úplněk.“
Nevnímajíce okolí jsme žrali každé slovo, každé slovo se nám stalo téměř svatým. S něčím tak záhadným jsem se v životě nesetkal.
„Úplněk? Co to znamená?“
Muž pokrčil rameny.
„Nevím. Nezdržoval jsem se tam moc dlouho, aby mě neviděli. Ale i přesto jsem si o nich něco našel. Podle toho, jak uctívali Měsíc a znaku na jejích pláštích, jsem zjistil, že si říkají Noční dravci a že je to jakási sekta lidí, kteří si myslí, že mají magické schopnosti.“
Magické schopnosti?! Vykuleně jsme se na něho dívali.
„To nemyslíš vážně?! Co to znamená?“
Protočil jsem očima – nechal jsem se příběhem unést, ale tady mi trochu zablikala kontrolka.
„No nevím. A proč nám to vůbec říkáš?“
„Protože dneska je úplněk a já myslel, že by bylo zajímavé, kdybychom se spolu na to místo znovu vydali. Kdo ví, možná tam budou znova.“
Pavlovi se rozzářily oči. Upřímně, i mě se ten nápad líbil. Sice jsem nevěřil, že by ti lidé měli magické schopnosti, ale to není podstatné. Večerní výpravy – to já můžu. Okamžitě jsme s tím souhlasili – výprava dvou patnáctiletých kluků a jejich učitele může začít!
***
Pomalu jsme se blížili k cíli. Opatrně jsme našlapovali, zatažená obloha nahrávala úrazům.
„Už tam budeme?“
„Za chvíli.“
Tichý hlas, prosycený chladem a lhostejností, mě docela překvapil. Takhle jsem Davida ještě neslyšel. Neviděl jsem pomalu ani na krok, David nakázal nebrat žádné mobily a baterky, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali světlem a hlukem. Docela dvojsečný nápad!
Místem se rozprostíralo téměř hrobové ticho – jen někdy pod nohama praskla větev, nebo zašustěl list.
„Maro, já se bojím!“
Otočil jsem se za hlasem a snažil se utěšit vzlykajícího kamaráda. Pavel se už od mala vyznačoval velkou bázlivosti. Hryzalo mě svědomí, neuvědomil jsem si jeho strach. Ale na druhou stranu – on sám tu chtěl. Doslova se třásl vzrušením, když jsme vyráželi.
„Nebul! Vždyť tady nikdo není, jen my. Není čeho se bát.“
Pavel popotáhl.
„Asi máš pravdu.“
„No…vlastně nemá.“
Projel mi mráz po zádech a naprosto jsem zdřevěněl. Otočil jsem se – tma. Náhle se za mnou něco skácelo k zemi. Prudce jsem se ohlédl. Co se to tady děje? A co to žuchlo? Naslepo jsem šmátral po zemi, dokud jsem nenahmatal botu. Pavel! Asi omdlel. Zatřásl jsem s ním.
„Pavle, vstávej.“
„Ten už nevstane.“
Opět ten chladný hlas. V hlavě jsem měl nepředstavitelný zmatek.
„Co se to tu děje?!“
„Hned ti to vysvětlím.“
Přede mnou se rozzářila pochodeň a zaplavila okolí světlem. Táhle stíny dodávaly místu mystický nádech. Podíval jsem se na Pavla. Měl naprosto rozdrcené hrdlo, v krku měl obří díru. Nemůžu se na to dívat!
Hned vedle něj jsem se vyzvracel. Naprosto zdrcený, zděšený a znechucený jsem těžce oddechoval a snažil se přijít na to, co se právě stalo.
„Vítej mezi Nočními dravci, Davide.“
Překvapeně jsem zvedl hlavu. Kdo to… Nade mnou stál muž v kápi, zapadlá tvář a tvář od krve. Zorničky se mi zúžily na minimum, po tváři mi stékal smrtelný pot.
„Kdo… kdo jste?“
Muž se hurónsky zasmál.
„My jsme Noční dravci, skupina lidí, kteří uctívají Měsíc a tvory spojené s ním. Každý úplněk se scházíme a na Jeho počest obětujeme živé tvory. Zaručíme si tak ochranu od Jeho poslů.“
S otevřenou pusou jsem zbledl ještě víc. Nechápal jsem vůbec nic.
„Poslů…jakých poslů.“
Lesem se náhle ozvalo vzdálené, táhle zavytí, plné vzteku a žízně po krvi.
„Těchto poslů.“
Muž se na mě hladově podíval. Poslední, co jsem cítil, byla pronikavá bolest v krku.
Zařazeno v kategorii Noční dravci
Počet komentářů na “Miroslav Budínský: Noční dravci” - 3
Eva (17. 4. 2011 (19:13))
Eva: Vyprávění začíná přímou řečí, což oceňuji, je to moje oblíbené. Bohatý, košatý, možná až příliš rozvláčný styl. Vzhledem k délce povídky je zde příliš dlouhá expozice, dokonce delší než zbývající části. Rozhovor v kavárně bych tudíž adekvátně zkrátila. Závěr se mi líbí, pointa vybroušená. Vzhledem k nevyváženosti jednotlivých částí za tři.
Eva (17. 4. 2011 (17:50))
Porotce Radka: Nápad dobrý, jazyk krásný, ale pro horor mi nevyhovuje, napětí udržené, horor má mít hodně obětí, ale i zachráněné a to mi chybí. Známka: 3
Eva (17. 4. 2011 (17:49))
Porotce Jana R: Horor z hlediska oběti, není to tak nejhorší, ale nemám ráda smrt hlavního hrdiny, ten přece musí uniknout Známka: 3