Literární web Sůvička

Nonseum v Herrnbaumgartenu

Eva

V rámci našich cyklovýletů jsme párkrát navštívili dolnorakouský Weinviertel. Weinviertel je typický vinařský kraj, ve Wikipedii se uvádí, že česky je to „vinařská čtvrť “ (Wein je „víno“ a Viertel je „čtvrť“). Viertel v této oblasti znamená také čtvrtlitrovou sklenku, do které se nalévá mladé víno neboli víno z poslední sklizně zvané Heuriger. Heuriger je rovněž šenk, označený borovou větvičkou nad vchodem, kde vinaři své víno z letošní sklizně ve čtvrtinkách prodávají. Weinviertel by se také dalo přeložit jako „vinná sklenka“ či „sklenka vína“.

Městečka a obce tohoto vínem obdařeného a vínem proslulého regionu jsou protkány uličkami s řadami vinných sklípků, tzv. „Kellergassen“. Mnohé z těchto sklípků jsou samoobslužné, v lednici si vyberete lahev vína, zaplatíte do kasičky, zakoupenou láhev (či lahve) otevřete, nalijete do skleniček, vypijete, prázdnou flašku hodíte do koše, skleničky po sobě umyjete, vrátíte do poliček a jedete dál.

Na vinařské obce navazují cyklostezky a cyklotrasy. Ty nejznámější z nich mají název po odrůdách, které se v tomto kraji pěstují, jako např.: Sylvaner Sternfahrt, Veltliner Sternfahrt, Weinradroute – Sylvaner, Weinradroute Welschriesling, Veltliner Radstout apod.

Nacházejí se tu pozoruhodná historická města Pulkau, Retz, Laa an der Thaya či zříceniny hradů Falkenstein a Staatz, o kterých mám v úmyslu se zmínit podrobněji, protože mám odtamtud hafo fotek.

Při jednom z výletů do Dolních Rakous jsme bydleli v penzionu a vinařství Weingut Bohrn Himmelbett v městečku Herrnbaumgarten, odkud jsme vyráželi na kolech po okolí.

Vinařské cyklostezky jsem si moc neužila, neboť moji kamarádi milují jízdu terénem. S oblibou vymetají kaluže na rozbahněných polňačkách, projíždějí po rozčvachtaných loukách, drkotají se po kořenech na lesních stezkách. Já to nemusím a ani na to nemám vhodné kolo, nijak mě neodvazuje mít záda nahozená blátem, natřesený zadek a namožená zápěstí, radši jezdím po upravených cestách. Na jedné polní cestě mi do kola vlítla větev a praskla přehazovačka. Kolo bylo rázem nepojízdné. Do penzionu jsem ještě dojela, a to tak, že mě kamarád Míra tlačil zezadu za sedlo. Je to divný pocit neovládat moc kolo, hlavně ve městě na křižovatce. Ale dojeli jsme v pohodě.

Na druhý den kamarádi vyrazili po snídani na kolo a já se rozhodla, že zůstanu „doma“ a projdu si to tam pěšky. Paní domácí mi sic nabízela, že mi půjčí kolo, ale byli jsme předtím s jinou partou na Moravě, kde jsme zdolávali vinici Šobes, Hardeggskou vyhlídku, Špalkovu vinici a další kopce v Podyjí, takže jsem měla cyklistiky už plný zuby.

Herrnbaumgarten je hezké městečko, prošmejdila jsem uličky kolem penzionu a došla k budově s názvem Nonseum. Nonsens je česky nesmysl, beze smyslu, hloupost, pitomost. Teď mě napadají slova Simony Stašové z Pelíšků „… a přitom taková blbost!“ Nonsensová literatura, jak napovídá název, postrádala smysl a logiku. Ovšem jen zdánlivě, lepší charakteristika by asi byla, že se vyznačovala absurditou, paradoxy a groteskními prvky. Jako nonsensoví autoři se proslavili Lewis Carroll se svou Alenkou v říši divů a básníci Christian Morgenstern, Lawrence Ferlinghetti a Vítězslav Nezval. Z tohoto principu vychází i Nonseum, založené v roce 1994 v Herrnbaumgartenu. Shromažďuje vynálezy a věci, které nemají smysl, jsou zcela nepotřebné, ale i absurdní, vtipné a svým způsobem originální a ohromující. Jára Cimrman by zde zaplesal.

U vchodu jsem si přečetla, že otvírají až odpoledne. Času dost, pokoukám po městě, zajdu si někam na oběd a pak se sem vrátím. Objevila jsem hospodu poblíž kostela. Vešla jsem. Lokál ztichl a všechny zraky se na mě upřely. Připadalo mi to jak ve westernu, když hrdina rozrazí dveře do saloonu. V chvějivém tichu chybělo jen cvakání odjišťujících se koltů. Rychle jsem vycouvala ven a usoudila, že houska se šunkou zakoupená v místním marketu je taky dobrý oběd.

Došla jsem až na kraj města, kde se táhnou oblíbené Kellergassen.

Herrnbaumgarten leží v údolí obklopeném stráněmi s vinicemi. Vyrazila jsem po silnici do prudkého kopce. Cestou mě sledovaly ostříží zraky místních, v oknech se hýbaly záclony, jedna paní se dokonce postavila před vrata, dala rozezleně ruce v bok a odmítavě vrtěla hlavou. Nemyslím, že by na mně bylo cosi nápadného či dokonce šokujícího, na sobě jsem měla obyčejné kraťasy pod kolena, obyčejné černé triko bez provokujících nápisů, na zádech obyčejný batůžek, prostě obyčejná paní z malého středočeského města, žádná Afrika.

Vyškrabala jsem se nahoru a přede mnou se otevřela nádherná krajina. Vytáhnu foťák, že si tu parádu vyfotím, ale než jsem stačila udělat první snímek, dorazilo na vršek policejní auto, z něho vylezli dva policajti a co jsem zač a co tam dělám. To určitě ta baba zezdola je na mě zavolala. Ukázala jsem jim občanku a vysvětlila, že jsem turistka z České republiky, že nemůžu jezdit s kamarády na cyklovýlety, jelikož mám kolo kaput, a proto se potuluji po městě a okolí sama samotinká, a teď tu jen tak stojím a kochám se panoramaty. Policajti pokývali chápavě hlavou a vyptávali se, kde jsem ubytovaná. A já si za boha nemohla vzpomenout, jak se ten penzion jmenuje. Řekla jsem, že to je vinařství, kde mají vrata obrostlá hroznovým vínem. Policajti pokývali souhlasně hlavou, prozradili mi název vinařství a majitele, což jsem zase já souhlasně odkývala. Když se se mnou loučili, jeden z nich poznamenal: „Ale je tu krásně, že?“

No je tu krásně, pohleďte:

V Nonseu jsem byla jediný návštěvník. Ještě, že tam byla po celou dobu přítomna paní, co prodávala lístky, jinak bych se v tom prapodivném ponurém panoptiku bála. Ze setkání s policajty jsem byla natolik vyplesklá, že jsem si nepřenastavila foťák a všechny artefakty a plno dalších objektů v onen den jsem fotila s filtrem proti sluníčku. Zde jsou aspoň některé:

Klavír s ochranou proti prostydnutí nohou a rukavičky na hru na klavír