Psí deník V.

Tudy

První poslechnutý povel

 

Jelikož jsem Tudyn první a nechtěla udělat moc chyb v mé výchově (jako bych potřeboval JÁ vychovat), tak se obracela s dotazy na všechny, o kterých věděla, že to s námi umí. Samo, že četla i literaturu, jenže vše se jí zdálo málo. Tak se na mne přišel podívat její i dědův kamarád Honza a hned jí předvedl, jak na mne. To sem si dal.

Zavolal na mne, já zvědavé štěně důvěřivě přiběhl a čekal mazlení, pamlsek či hru, jenže on mi naopak sebral mou oblíbenou  pískací hračku a nechtěl mi ji dát. Vždy řekl „sedni“ , dal ruku na můj zadek a zatlačil, až jsem si sednul, potom mi teprve hračku dal. Já si chtěl hrát, ale on mi ji zase vzal a znovu opakoval „ sedni“ a tak to se mnou dělal, dokud jsem nepochopil, že bez sednutí, mi hračku nedá. Byl vytrvalý a já jsem přece chytrý pes- do hodiny jsem to uměl. Tudy mě bylo trochu ze začátku líto, ale už pak věděla, jak na mne a já začínal chápat, že bez poslouchání to nepůjde.

Ona Tudy i volala na psí školičku, jenže zřejmě neměla šťastnou ruku při vybírání. První schůzku měla na Borech v parku a to co jí tam ta mladá dívčina předvedla, ji nenadchlo. Nechtěla hned napoprvé odsuzovat a zkusila to ještě jednou, to bylo pro změnu na kilometrovce a opět byla nespokojena. Povídala, že to co jí tam ukazují, má v knihách a v tom případě je to vyhazování peněz, neb číst umí a vždy, když nám něco nešlo a děda jí říkal. „ nediv se, je to Teriér, ti jsou přeci paličatí“, mu na to odpovídala, „ tak to má Terry smůlu, je sice paličatý teriér, ale já jsem paličatější“. Jo jo, měla pravdu.

Její sestra Ajaja jí poradila,ať mne vychovává podle zákonů smečky a přistupuje ke mě jako máma fena. To se nám osvědčilo nejvíc: kdykoliv jsem drobet víc „ ulítl“, vzala mi za kůži za krkem a dle potřeby zvolila sílu stisku – to stačilo, vůbec se mi to nelíbilo a radši jsem rychle ředil zpátečku.

Venku se mi bála taky dlouho pustit na volno, měla strach , abych se jí nezatoulal. Zkusila to až kolem pěti měsíců. Předvedl jsem jí, že vůbec nemám v úmyslu se od ní někam daleko vzdalovat, ne že bych neobjevoval svět a neběhal kolem, jen jsem si vždy pohlídal, kam jde aby se mi neztratila. I se mi několikrát schovala a čekala, co já na to. Jsem přeci chytrý pes, tak jsem se vrátil tam kde zmizela, vzal stopu a našel si ji- to bylo vítání, smíchu a mazlení.

Je fakt, že s mou výchovou postupovala dost podle knih, jen k tomu zúročila výchovu svých dvou dětí a byla až nepříjemně důsledná. Ještě že tu byl děda. Ten se mne občas zastal, že sice slíbil nemluvit do mé výchovy, ale že mi má dát trochu svobody v rozhodování a věřit mi. Nechtěl abych byl vycepovaný, chtěl , abych mohl předvést i svou inteligenci a Tudy mu dala za pravdu. Ona mne prostě taky nerada umravňovala, jen nechtěla mít ze mne neposluchu rozjíveného. Zatím nám každý říká, že se nám to povedlo- v základu poslouchám a spoustu věcí mi říkají jen tak jako mimochodem a já na ně reaguji, protože si rozumíme.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Psí deník

Počet komentářů na “Psí deník V.” - 6

Tudy   (1. 12. 2013 (22:04))

To já jen chtěla odlehčit, on je dokonce i osbnost


Ajaja   (30. 11. 2013 (20:57))

Manžel je "osoba", takže neplést si ho s věcí ;-)


Tudy   (30. 11. 2013 (19:02))

Ajajo, manžel se počítá do které kategorie?


Ajaja   (29. 11. 2013 (21:40))

Ano, i my se doma domlouváme jak se dvouletým dítětem. A funguje to spolehlivě. Ostatně, od nového roku je pes (a nejen on) tvor smysly nadaný, tedy již ne věc (nový občanský zákoník). Tak ještě bacha na to, máte-li doma zvířat více,aby vám nezaložili spolek :D


Tudy   (27. 11. 2013 (20:59))

Je to od mala mlsoun, hračka fungovala spolehlivěji než piškot, či jiný pamlsek.O tom ještě písnem, až budem popisovat návštěvu na agility


Eva   (27. 11. 2013 (20:25))

Sedni jsme u nás cvičili na piškoty. Piškoty zbožňuje, sedni umí jak kdy, ale když leží na gauči a zařveme lehni, tak se ani nehne.