Literární web Sůvička

Psí deník XXXVI.

Tudy

    Co jsem nedal…

Je toho jistě dost, co jsem sem nenapsal. Třeba o svých kamarádech ze štěněčího období,

 

 

To je jeden z nich, kámoš, se srdeční vadou, ale svou paničkou milovaný a když se stalo, že mu bohužel zemřela, tak její rodina se na něj nevykašlala, vzali si ho k sobě a starají se o něj s láskou dál.

 

 

Má kámoška díky skupině venčení, s tou se občas vídáme. Je to děsná loudilka, ale taky úžasné torpédo a pro mne pohodička, svými páníčky milovaná.

 

Já, vyhřívající se na lodžii na sluníčku, jako štěně.

 

Opět já, na srazu Jacků u Hluboké, při relaxaci s míčem.

 

Je toho ještě spousta, co by šlo napsat, ale chtěl jsem jen písnout takový souhrn do mých nynějších šesti let a shrnout, jak se obohatil jak můj, tak i život mých páníčků, mým příchodem do rodiny. Jednak jsem měl to štěstí, že i když mne chtěli, tak si nejdřív dobře promysleli, co to obnáší a jestli to vše zvládnou. Museli se učit jak oni, tak já, jak spolu komunikovat. Občas je to i o cestě kompromisu, kdy se musí z něčeho slevit, a ne vždy to každý dokáže.Když se to povede, je to nádherné soužití, kdy si vzájemně dáváme svou lásku a nic víc po tom druhém nechceme. Ono se řekne, „ jen svou lásku“, ale co je víc, než vzájemná láska?

 

Prostě já své páníčky miluju a oni mne též, víc si ani nelze přát.

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Psí deník

Počet komentářů na “Psí deník XXXVI.” - 2

Tudy   (2. 3. 2014 (19:23))

Děkuji, také bych si to přála


Eva   (24. 2. 2014 (14:38))

tak, tak... kéž by všichni pejskové měli takový domov...