Literární web Sůvička
Réza a depeše módních zpráv
Katka
Hodiny ukazovaly čas oběda. Matka netrpělivě vyhlížela dceru. Paní Matějíčková čekala na svoji dívenku, až přijde z práce. Na skoro čtyřicátnici Hanku. Při vybavení si dceřina věku krabatila čelo. Jako v té pohádce o Mrazíkovi. Naděje vkládala i do sveřepých pohledů z jednoho a druhého okna do ulice, jakoby čekala kromě Hanky bůhvíkoho dalšího. Někoho jiného, kdo změní jejich životy. K obědu uvařila svíčkovou, však neděle nebyla. Ticho ukrajovalo pořádek dvou osamělých žen ve starém přízemním domě, který postavili ještě prarodiče paní Matějíčkové, kteří již dávno zemřeli. Dům nenabízel mnoho útulnosti. Místnosti, většinou velké šalandy, jaké dříve mívala selská stavení, prostuzené i v horkém létě, s kamennou podezdívkou, připomínaly oběma ženám jakési sevření. Sevření příslušnosti k rodu, k jakémusi majetku a sevření ze samoty, sklíčenosti a hledání štěstí. Hana Matějíčková byla nemanželské dítě a doteď ji nezajímalo, kdo je nebo už byl jejím otcem, nikdy se na to matky neptala, a když přece, tak jen ze slušnosti, když vypisovala nějaký dotazník, v němž pak, po matčině mlčení, kolonku otec proškrtávala. Žila s matkou a dříve s babičkou a dědou v malém rozpadajícím se domku, žila klidně, bez nároku na jakoukoliv změnu a zůstala spokojená s tím, co je. Matka předjímala dnes zajímavé možnosti. Vypnula televizi i rádio. Ztišila i ruch z ulice tím, že zavřela okno. Uzamkla se do ticha, jako ryba do akvária. Jako ryba, která kolem sebe vidí zajímavý svět, ale bez váhání, bez dalšího přemýšlení, smíří se s malým prostorem, pluje kolem stěn, bezděčně naráží do skla. Mlčí, otvírá ústa, polyká vodu. Můžeme podotknout, že žádná ryba se sama neuzavře do akvária a o tom, zda váhá nebo přemýšlí, můžeme se pouze domnívat. Tak se ostatní domnívali, že Matějíčková to tak chtěla. A plula tiše.
Konečně zazvonil zvonek. Hanka. Rozevlátá a utahaná. Matka rychle běžela otevřít. Dcera už netrpělivě za dveřmi matce vyčítala, že opět nechává klíček v zámku, když dobře ví, že má svůj, ale říkala to jen proto, aby něco v tichém domě zaznělo, protože dnes přišla z práce zase unavená a s matkou se moc bavit nechtěla. Ticho v domě obě ženy rozčilovalo, ale vláčnost jejich povah a dobrovolného odevzdání se osudu, nedovolovaly žádné z nich prolomit stud první.
Po pozdravu paní Matějíčková hnala Hanku se převlíknout, že ve čtyři přijde mladý Vašíček opravit pračku. Hana s protesty jako malé dítě zarazila se o futra koupelny.
„Ty ses zbláznila! Co bych se kvůli nějakému troubovi převlíkala?! A vždyť on neumí opravovat pračky, je úředník!“
„Konečně má čas. Ale umí opravovat pračky, on umí všechno, říkala Máňa, tedy jeho teta,“ promluvila rychle Matějíčková už klidnějším tónem, a také proto, aby dceři nedala čas na odpověď. Na odpověď, která by zhatila její plány.
„A hlavně je svobodný, co,“ mávla rukou Hana. Ušatý Tonda Vašíček, který se kdysi dávno, před základkou, posmíval jejím rezavým vlasům a vystudoval gymnázium, jim přijde opravit pračku. „A je teplý,“ zasmála se mladá žena. Tenkrát jeho Réza Réza svedlo svou urputností a energií i ostatní posměváčky, kteří za ní utíkali až k jejímu domu a ti odvážnější se zmohli i na slovo parchant. Stalo se to pradávno, ale tato událost se jí nadobro vryla do srdce jako střep z nepěkné vázy s nevoňavými květinami. Když ji Tonda pozdravil, odpověděla mu, ale měla chuť ten střep vzít a zabodnout mu ho do masitého zadku. Pokaždé z jeho ahoj Hanko, slyšela zbytek z Rézy, nostalgicky podbarvený dovětkem: „Jak se ti daří Hani?“ To by jej nejraději zpolíčkovala a narazila mu na hlavu nejbližší popelnici. Přitom to Antonín Vašíček také neměl mezi vrstevníky kdovíjak lehké. Buclatou postavu dorazili rodiče nepitomějším účesem, jaký kdo vymyslel a také silnými dioptriemi a mezírkou mezi zuby.
„To se jen tak povídá. Je svobodný, protože je hodný a stydlivý,“ pronesla rázně matka.
„To je ale pitomost, co povídáš. Krom toho ta pračka je v záruce, musí se na to zavolat servis a ne nějaký Tonda ušatec, úředník pitomá. Navíc jeho otec je komunista, to už ti nevadí?“ protestovala Hana, odstrčila matku, umyla si ruce a vyšla z koupelny. Matka dlouze přemýšlela o odpovědi. V koupelně rovnala ručníky na radiátoru, už tak pečlivě srovnané, teplé a měkké jako rouno oveček. Chodila skoro denně do kostela, seděla pokaždé v druhé lavici vpravo, a pokud jí někdo zasednul místo, dala mu to rázně najevo. Třeba i silným hlasem, který přivolal faráře ze zákristie a kostelníka od právě nalitého mešního, či jiného truňku, co která ovečka přinesla.
„Dnes je jiná doba. To už se bere jinak,“ pronesla vážně matka. Podívala se na hodiny. Za chvíli budou čtyři. Snad přijde Vašíček přesně.
„Já myslím, že kostelní zvony bijí stále stejně, jen lidi se mění,“ řekla Hanka a odešla do svého pokoje.
„Hanko!“ zavolala na ni matka prosebně. Hanka však zapnula své oblíbené cédéčko. Depeche Mode se rozléhalo stavením a Hanka si troufala v myšlenkách tvrdit, že tato hudba tam sice nepatří, ale pouštěla techno-hudbu jaksi schválně, možná matce pro zlost. Zvuk syntetizátorů se odrážel od zdí, které už dávno potřebovaly vymalovat. Zpěv Davida Gahana se vloudil i do sousedových oken. Sousedé, kteří měli provdané dvě dcery, jednoho syna studujícího ve Vídni, zavírali okna s dovětkem: “Už je dost stará na to, aby si takhle nahlas pouštěla hudbu, a ještě takovou, koza pitomá.“ Zálibně se pak dívali na fotografie vnuků svých ratolestí, s pozdviženým obočím střídavě na sousedovu střechu, pokrytou mechem.
„Potřebovaly by chlapa. Obě, mladá i střecha,“ řekl vážně soused a jeho žena mu přitakala. „Jo, jo.“
Hana většinou v těchto chvílích pomýšlela na podivné věci. Na extempore Davida Gahana, zpěváka Depeche Mode. Deprese a zběsilý životní styl vyústily v pokus o sebevraždu v roce 1995, kdy si podřezal žíly a skončil v nemocnici, to bylo Haně přes dvacet let a následný rok 1996 si také s Davidem prožila svoje, když se v hotelovém pokoji v Los Angeles předávkoval drogami a byl dokonce klinicky pár minut mrtvý. Hana tehdy onemocněla s ním, a několik týdnů ani nechodila do práce. Paní Matějíčková zoufale sháněla dobrého psychiatra. Hanka věděla, že by bylo snazší zamilovat se třeba do sousedova baňatého rajčete, protože by to byla stejná hloupost, jako milovat Davida Gahana. Ale černovlasý švihácký elegán zůstal její jediná jistota.
„Ta pošetila stařena si jistě myslí, že jsem blázen,“ říkala si Hanka, když ležela na velké posteli, která by jistě unesla dva lidi, ale Hanka v ní ležela sama, čuměla do stropu, poslouchala Depeche Mode a vzpomínala na posměšky ušatého Tondy. Réza, Réza!
Pět minut po čtvrté hodině Vašíček dorazil, v této chvíli jako opravář automatické pračky, jinak úředník na městském úřadě na odboru dopravním. Jak si Hanka všimla, trochu zhubnul a ostříhal se úplně dohola. Velkou kabelu měl přes rameno jako pošťák a usmíval se. V koutku úst se mu zaleskla slina. Hana jej doprovodila do koupelny, kde ukázala na pračku a řekla: „To vás na úřadě tak málo platí, že chodíte opravovat pračky v záruce?“
Vašíček se zarazil. „Aha, tak to tvoje matka neříkala.“
„Zásadní věci matka nikdy neříká,“ zakabonila se Hana.
„Třeba to pro ni nebyla ta zásadní věc,“ odpověděl opět s úsměvem Vašíček.
„A?“ Hana založila ruce v bok. Pohodila hlavou, ale včas se zarazila, protože Vašíček se k ní nepatrně přiblížil, víc, než bylo zdrávo.
„No, že jí šlo hlavně o to, abyste si mohly vyprat, ne? Pokud byste čekaly na Beránka, od něhož to asi máte koupené, tak by to bylo na delší. Já jsem přišel jako na zavolanou,“ Vašíček se usmíval tak, že to Hanu rozčilovalo.
„No tak já ti tu mamku zavolám, když už jste si to spolu domluvili, protože já bych rozhodně počkala na opraváře přímo od servisu,“ řekla rozhodně Hanka a odešla ven z koupelny. Antonín Vašíček zůstal v rozpacích. Hana se s matkou chvilku dohadovala, matka jí urychleně vyčetla všechno, na co si v tu chvíli vzpomněla a co stačila během té chvilky asi pěti minut říci. Hana, uvyklá matčině bezradnosti, co se svobodnou dcerou, se pokorně vrátila k Vašíčkovi, který už klečel u pračky a zíral do bubnu. Když uslyšel Hanku, vytáhnul ven omluvně hlavu a zase se usmál, tentokráte nahlas s takovým podivným odfrknutím tftftf.
„Vypadá to na kostici z podprsenky. To je obvyklé,“ otočil pračku, chvíli v ní něco montoval, Hana se raději dívala po zubních kartáčcích a do poloviny vymačkané zubní pastě. Nejraději by Tondu ušatce nakopla a strčila ho do pračky, a zapnula ten nejdelší prací program. Představovala si, jak se Tonda točí, buclatou tvář přilepenou na skle bubnu a očima prosí o vysvobození. Tonda v pasti a Hanka se směje. Přivřela oči. Okénkem koupelny ji chřípí laskala hladká vůně trnek karlátek.
„Haló,“ hlas Tondy ji zalechtal na špičce nosu. Otevřela oči. Tonda držel v ruce drátek, a houpal jím, jako předmětem doličným přinejmenším u dvojnásobné vraždy, z níž je právě Hana obviněna a ve své koupelně se musí zodpovídat ouřadovi, proč a jak se tam ta kostice dostala.
„Nejlepší je tohle prát v ruce, mám to vyzkoušené,“ rozchechtal se Tonda a drátek položil na hranu vany, protože Hana si jej z rukou Tondy nevzala. Zůstala v koupelně až do Tondova rozhodnutí k odchodu, na pozdější dotaz matky, proč se k Tondovi takhle chová, když dobře ví, že to také neměl lehké, co mu maminka v jeho třinácti letech zemřela a jeho otec byl na něj sám, Hana neodpovídala. Jako by ji Tonda tou rezavou kosticí zhypnotizoval. Při odchodu na ni jen tak mimoděk ve vchodových dveřích zavolal, že coby kluk jí hrozně moc záviděl velikou houpačku na staré trnce na zahradě. Oni tak veliké stromy neměli, kam by si ji mohl pověsit a lítat až k oblakům. Maminka přitakala a dcera neodpověděla na pozdrav rozloučení.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Nebylo kam utéct. Matka už na dům, zahradu a pole nestačila. Hanka vystudovala ekonomku a pracovala několik let v bance, než se jí stalo neštěstí při sekání dřeva. Matka si umanula chovat prase, které pak rozdala po rodině a známých jako prezent k tomu, aby se Hanka měla lepší, jak říkala. Ráda prožívala doma jiné příběhy, dávala jim různé, příznivější konce, a když o někom říkala: „Ta se má dobře, ta se dobře vdala, a děti má krásné,“ jakoby říkala: „Hanka má skvělý život, muže, i dvě děti.“
Matka si zkrátka usmyslila chovat maso pro druhé, a na dvorku demonstrativně sekat dřevo na vaření starých brambor, aby všem a hlavně Haně ukázala, jak všechno zvládne, jak všechno půjde, a že se všechno změní, když se chce. Hanka chvíli s ženským časopisem v ruce pozorovala udýchanou matku skrze vyglancované okno. Po čtvrthodině nevydržela nátlak ran matčiny sekery, zaskřípala zuby a přestala číst. Práskla s dveřmi. Chvíli se s matkou u velkého špalku přetahovala o topůrko, pak ale matka, notně vysílená, nechala Hanku štípat dřevo, které jim navozil strýc Vašek, Matějíčkové bratr, co bydlel v nedaleké vsi. Při slovní přestřelce si pak krom březového polínka usekla i článek prostředníku. Skoro by si toho v první moment nevšimla, v přívalu slov o nesmyslnosti chovu dvoumetrákového prasete a protestů proti chytání krve na jelita, která nesnášela a z kterých jí bývalo pokaždé špatně. S údivem zírala na matčiny mrákoty a pak svůj článek prostředníku, který ležel mezi třískami, potřísněné její krví. Kupodivu neomdlela, jen ji napadlo, jak bude počítat bankovky v bance, ve které byla zaměstnána a že je škoda toho kvalitního laku, kterým si včera nehty nalakovala. Soused ji odvezl do nemocnice, v tom zmatku na prostředníček zapomněli a pošetilá matka v dobré víře kousek masa naložila do slivovice a šoupla do špajzu, prý na památku.
Hanku z banky nevyhodili, ale dávali ji všelijak najevo, že chybějící prostředník kazí renomé úřadu a u přepážky, kde jsou kromě hlavy a poloviny těla pracovníka v merku i ruce, by se na ni mohli klienti dívat skrze prsty, a to by jistě Hanka nechtěla. Nechtěla, proto dala výpověď sama a nechala se zaměstnat ve fabrice na výrobu plastů, kde se na nějaký prst nehledí. Sice klesla ve společenském žebříku na úroveň zavařovacích sklenic, buchet a těch starých mrťaf (které se omílaly i v bance), ale úlevně konstatovala, hlavně při nočních směnách, že na Davida Gahana už nemyslí tak usilovně a často. Ukolébány stereotypem, se jí jizvy na duši i těle hojily pomalu a dobře. Ztloustla, odbarvila si vlasy, splynula s okolím.
Jednou, při silvestrovském večírku v práci, se Hana opila, podruhé v životě, vyspala se, také podruhé v životě, s rozvedeným údržbářem Josefem. Doma, po návratu z mecheche, potom otevřela lednici a vzala z ní sklenici okurek. Matka byla výborná zavařovačka okurek. Hanka si sedla smutně na stoličku. Kuchyně se s ní kývala jako loďka plující z Orebiče na Korčulu. Před lety jela lodí s babami z práce. Moře si nadělily za zásluhy, ale na tu závrať nikdy nezapomene. Zvracela kormidelníkovi za zády a blekotala o pitomém výletě za moc peněz. Kormidelník, s dobro došli , se s ní pak s úsměvem rozloučil a poradil, příště nejíst a lehnout na podlahu. Ale kam? Celá loď obsazená výletníky, kteří útrpně sledovali Hančino počínání a přitahovali očima břeh, neskýtala vhodný prostor pro úlevné ležení.
Hanka tehdy sáhla do sklenice, v kuchyni zůstala tma, pouze měsíční svit oknem prosvěcoval palubu linolea. Vytáhla křupavý okurek menšího vzrůstu. Zakousla se, nechutnal dobře, asi se tato sklenice matce moc nepovedla. Hanka šmátrala ve sklenici po dalším vyprošťováku z neblahého stavu podroušenosti. Nic nenašla. Vzala zavděk původním a zakousla se do něj vší silou. Vykřikla. Matka, probraná srdceryvným řevem svého jediného dítěte, ji našla s useknutým prostředníkem v puse, sedící na zemi, a opřenou o kuchyňskou linku, hledící nepřítomně před sebe. Strčila totiž sklenici se slivovicí a památkou na sekání dřeva do lednice, protože se jí zdálo, že se začíná kazit. S kusem masa v puse spatřovala matka na dceři něco tak nepatřičného a zpustlého, že jí prostředník zlostně vyrvala ze zaseknutých zubů a vyhodila oknem.
„Holčičko moje nešťastná,“ šeptala matka, když si přikládala dceřinu hlavu na prsa. Hana vděčně usnula. Druhý den už prst nenašly.
Ráno Hana matce oznámila, že potkala bývalou spolužačku Jitku Svozilovou, a že se k ní stěhuje do Brna, že má tady toho dost a plné zuby. Matka pronesla něco v tom smyslu, že viděla, a ať si dělá, co chce. Hana byla přístupem matky překvapena, ba přímo zděšena. Čekala výčitky, vzdor a prosby. Nic z toho se nekonalo. Hana se odstěhovala do Brna k Jituš tak rychle, že matka se svojí bezradností ani nepřekročila práh a ani se s dcerou nerozloučila. Křížek na čelo zůstal bezpochyby v jejích rukou, složených na klíně.
+++++++++++++++++++++++++++++
Copak Brno, copak město. Copak čtyřicetiletá osamocená žena s protřelou Jituš ve městě? Jituš si vzala Hanku do parády. Odnesla to nejen Hanina kila, těch bylo požehnaně, ale i vlasy, hadry, zuby. Všechny našetřené peníze nebohá vesničanka Hana vrazila do Jitčiných představ o životě. O ženě. Hana zůstala krásnější. Chodila do kvalitní práce, bydlela s Jituš ve dvoupokojovém bytě, střídaly se podle možností ve vysedávání v baru, či v knihovně, až odejde té, či oné milenec. Valily spolu ve fitku, ve wellness, na koncertech, v dívadlech. Nebylo to špatné, Hanka se cítila dobře, občas matce zavolala. Navštívila ji jen dvakrát, na její a své narozeniny. Jituš jim dělala kuřáckou společnost a chválila matčiny zavařené okurky, v jejichž konzumaci pokračovala i ve městě, když plnou pusou mluvila k Haně o svých šamstrech a prskala sladkokyselý nálev do Hanina pohublého obličeje. Hana se cítila svobodnější, ale prázdnější. Všechno dělala s radostí, s Jituš byla vždycky zábava, ale v její duši ulpělo něco, co nedokázala pojmenovat. Ať ji proboha nikdo nic neříká o přetrhaných kořenech, zlobila se, když ji nějaký alternativní blázen povídal o krásném venkově a copak město, to blažené universum pro všechny povahy. To zabíjí jedinečnost a čistotu. To má jedině venkov. Pchá! Stejně se slijí v jednu bezbarvou kaši. A nikdo nepozná, kdo co je. Snad jen podle oblečení. Ve stejných ulicích se míjely depeše módních zpráv. Záplava krásy, krásných žen a mužů, že se to nedá vydržet. Nikdo si nikoho nevšímá. Nic zajímavého, co by stálo za povšimnutí nebo alespoň za pozvednutí obočí. Nikdo si nikoho ve městě nevšímá.
Jednou seděla Hana pozdě večer na lavičce v parku blízko svého bytu. Knihovna už dávno zavřela, obchody ji přestaly bavit, bylo teplo, tak čekala venku. Na lavičce seděla už přes hodinu. Nechtěla obtěžovat Jituš esemeskami, ať si k čertu pohne, ale dala jí ještě půl hodiny. Pak se rozhodla zazvonit, i kdyby byla Jituš s posledním amantem v tom nejlepším. Když hledala v seznamu mobilu její číslo, usedl vedle ní nějaký muž. Hana si všimla značné roztřepenosti konečků podelších vlasů, což ji znervózňovalo, ale jinak se muž choval klidně. Opřel záda o lavici a zadíval se kamsi na hloh před sebou. Dlouhou dobu nic neříkal, až když Hana začala vyťukávat zprávu Jituš, už jdu, muž se do jednotlivých uklepnutých písmen ozval:
„Ten hloh nádherně kvete, viďte.“ Hanka se zarazila. Čekala cokoliv, třeba, že si řekne o peníze, cigaretu nebo jí urazí, že není moc hezká a mladá, nebo jí naopak v duševní slepotě vyzná, že je hezká a příjemná, ale náhle bez jakéhokoliv předchozího upozornění (jako třeba plácnutí dlaní do čela, zvednutí levé ruky, odkašlání apod.) vzplanuvší oslava kvetoucího prachobyčejného keře ji překvapila. Muž se k ní otočil. Byl hezký, středních let, prošedivělé vlasy, běloskvoucí úsměv v široké tváři. Hanka ztuhla. Před ní seděl David Gahan převtělený do brněnského dandyho. Možná její oči lačnily po jedné až dvou dioptriích, ale takhle tváří v tvář, její idol byl na dosah a velmi dobře viděn. Sáhla na něj. Kupodivu neucuknul. Znovu se usmál. Hance zajížděly oči a nohy pod lavečku. Znovu promluvil.
„Moje babička, která byla od Kyjova, vždycky říkala, před bezem se ukloň, před hlohem poklekni.“ Úsměv muže vyvolával v Haně halucinace, které vybízely vejít do vlnícího se obilí a dlaněmi hladit klasy anebo se houpat v brazilské houpačce pod kokosovou palmou. Nazdařbůh se ohlédla, ale spatřila jen městskou zeleň a před sebou onen velebený hloh. Nic z toho ji ke zvednutí nepřinutilo. Seděla jako přilepená vteřinovým lepidlem.
„To je přeci blbost, ne,“ řekla Hana do poněkud delšího ticha a končícího úsměvu přísedícího.
„Proč?“ zeptal se muž.
„Protože David Gahan by tohle nikdy neřekl,“ odpověděla bezelstně Hana.
„Hm. To mě tedy velice mrzí,“ muž se zvedl a sáhl do kapsy pro svůj pípající mobil. „No já už musím jít. Těšilo mě a hezký večír přeju.“
„A to je jako všechno?“ křikla za ním znachovělá Hana. Dívala se zklamaně za odcházejícím mužem s rysy Davida Gahana.
„Vlastně ano. Chtěl jsem Vám ještě říct, že máte, ehm, na pravé botě rozvázanou tkaničku,“ odpověděl definitivně a po chvíli už nebylo v zeleni parku vidět ani jeho koženou bundu. Poslední denní světlo odešlo s ním. Mraky sotva dosahovaly ke smogu města, a rukojeti domů spočívaly v náručí oparu a vlnění z pohybu obyvatel. Hanka přistoupila ke kvetoucímu hlohu. Utrhla nejbližší větvičku. Běloskvoucí laskavé kvítky voněly jako nejjemnější parfém na noční spaní. Žena poklekla. Udivila ji měkkost země. Rostlinný oltář neposkytl Haně žádnou útěchu, žádné rozhřešení, nebo návodné ponaučení. Rozkýchala se a ztěžka se zvedla. Při pohledu na kolena záhy zjistila příčinu hebkosti. Měla na nich vizitku, za jakou by se nemusel stydět ani nedobrý hospodář Pepa Rambousek od nich ze vsi, když se zahnojenými holínkami kráčel po ulicích.
„Prasata,“ řekla Hana a do kousku, co zbyl na zemi, zapíchla utrhnutou větvičku hlohu. Trčela tam jak stožár k nenápadnému upozornění, že již nějaký dobrák zde došlápnul. Haně zapípal mobil od Jituš, že „už.“
„Zítra navštívím mamku,“ řekla ušpiněná Hana Jituš mezi dveřmi. Hana svými koleny narušila amantovo Armani, které, krom chichotání a spokojeného úsměvu Jituš, brázdilo stísněným bytem už tak sešlapané koberce. „A zhasínej sakra!“ zaklela Hanka, ťukla na vypínač na záchodě a poté zmizela na dobré dvě hodiny v koupelně.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Hana se dlouho u matky neukázala, asi půl roku neslyšela její hlas. Temný alt. Necítila vůni venkova, schovanou v matčiných vytahaných teplácích a seprané mikině, neházela botou po kohoutovi, když ji budil brzy ráno o víkendu. Lyrické ticho prošpikované sobotními cirkulárkami skotačilo tatam. Brouzdalo se líně po kolejové trati, nahlíželo ze špinavých oken vlaku do přilehlých dvorků. Kolomazilo při tradičních veselicích. Lyrické ticho se válelo v měkké zelené trávě, kysalo v jablečných slupkách na hnojišti, dohánělo v slzách psí štěkání.
„Ježišmarja,“ chytala se za hlavu Hana. Úplně se jí uši rolovaly, když slyšela podivný pískot v uších. Jakoby jí tam zůstal písek, když jej nahazovala do míchačky při stavění pitomého kurníku. Hana kvitovala městský velkoruch, spoléhala na anonymitu, rozpouštění duší, hromasení Jituš, však těch vjemů bylo krom pískání v uších na Haninu hlavu moc.
„Jedna návštěva nezmění mé rozhodnutí zůstat ve městě,“ šeptala Hana do meziřádků povídkové knihy Milenec Daphne du Maurier.
+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
Čínský lampion, africká fialka, islandské pivo a rezavý kolotoč
Réza měla pocit, že se na ni, vracející se dceru paní Matějíčkové, všichni ve vlaku dívají a s každým nadskočením na kolejích mezi zuby cedí Réza, Réza, Réza. Prskají ta slova po oškubaných sedadlech, po špinavých ušmouraných oknech a plivou je do záchodové mísy. Rozhlížela se lokálkou, nikoho však nepoznávala. Hlouček mladých lidí, kromě spousty sprostých slov, vypouštěl úst spokojenost nad islandským pivem. Megachvála jí tak nahodila chuťové buňky do střehu, že se zalekla a obávala o svou alkoholovou budoucnost. Zasmála se a sklapla knihu. Lusknutí hřbetu vyrušilo nějakého dědu, s dlouhými bílými vousy uhnětenými do podoby krápníku. Špičky mu dosahovala na bříško Budhy. Podobal se kozlíkovi nebo čínskému zahradníkovi ze starých obrázků, které vídala u své babičky. Bůhví kde je babička vzala. Když malá Hanka říkala, že je podobný jednomu pánovi, co bydlí u lesa a neustále se sklání nad pivoňkami, v zimě v létě tak babička odpovídala: „ Ten je pitomý, v mládí mu spadl hrnec na hlavu. A houby je podobný tomuhle Číňanovi. Leda jen prdelí.“ Malá Hanka občas, když ji maminka vedla přes vesnici a nahlížela do nových kočárků s miminky, s milými žádoucími dovětky, jako ten je celý tatínek a ten je celá maminka, přes naškrobenou peřinku, houkla nad robě: „Není podobný na nikoho a prdelí na všechny!“ Maminka pak vláčela Hanku pryč od nakvašené matky s drobnými omluvami, že tomu dítko, he he, nerozumí.
Cesta z města netrvalo dlouho. Přítmí v lokálce navozovalo pocit osamocení. Klobouk barvy bordó, barvy neobvyklé pro starého muže, pověšený na háčku kovové police, kýval se v kodrcajícím vlaku nad Číňanem jako lampion, zavěšený v altánku zahrady pro přítomnost a pozornost noci. Sem tam muž klepnul spánkem o sklo, ale v lomozu skupinky mladých, jeho kosti slyšet nebylo. Hance připomínal usychající africkou fialku, tvář měl pokrytou praskajícími žilkami, spojenými v řečiště, kupodivu jen na jedné líci. Jako by na tu druhou Pánbu zapomněl. Jeho čelo fosforeskovalo svojí bělobou. Až při vystupování Hana pojala podezření, že muž je velmi nemocen. Neměl jiskru v oku a za krkem měl podivnou bouli, která mu obepínala krk jako obojek.
„Jedna návštěva nezmění mé rozhodnutí zůstat ve městě,“ myslela si Hana, když vysedala z vlaku a viděla nesmrtelnou výpravčí Výletovou, kterak zalévá muškáty v okně. Pozdravila ji úklonem hlavy.
„Nazdar Hani, to bude mamka ráda, dlouho ses tady neukázala. A jak se ti daří?“ přelévala muškáty výpravčí.
„To víte, že dobře,“ odpověděla Hana a nadhodila si batoh na záda.
„No ale takový vzduch jako tady tam nemáte,“ přestala zalévat výpravčí muškáty.
„To nemáme. Naschle.“
„Ahoj.“
Hana měla pocit horolezce po výstupu. Hloubka a záchvěvy. Nikdo nikde. Rozhodla se jít domů zadem, přes zahrady. Vítr si laškoval s rozpustilými větvemi mladých švestek, nasázených způsobně jako kulečníkové koule podél potoka. Zahrady, opečovávány místními, jejich chlouba i rivalita, se zdály být stejně pečlivé jako před půl rokem, před rokem, jako vždy. Hanka pohazovala batohem, docela těžkým, vezla matce nějaké pitominy, aby se neřeklo, že na ni nemyslí. Knížku o zahradě a argentinské víno, které matka schová do sekretáře k ostatním vínům s dovětkem, že je to škoda vypít. Zastavila se na konci cesty, před malým hřištěm, jemuž dělal ostudu rezavý kolotoč, který sem byl dovlečen ze zrušené mateřské školky, a na kterém se snad točila i Hana. Pokusy jej natřít selhaly, a tak se drolil na kousky, děravý a nepatřičný svým železem mezi všemi plastovými serepetičkami.
Sousedé způsobně a okatě uklízeli před barákem. Sákra, návrat ztracené a stále svobodné dcery jim jistě utkví v palicích, v tomhle pěkném sobotním odpoledni. Budou si o něm vyprávět při večerní buchtě a přesličkovém čaji. Sousedka ho pila po litrech, prej na močák. Hana rychle pozdravila a vklouzla za branku, všimla si však potutelného úsměvu sousedky a shovívavého pokývnutí souseda. Šmarjá, co je tak zajímavého na vracení se domů, pomyslela si Hana a něco ji tady nehrálo. Uslyšela matčin temný alt a neviděla starou trnku na zahradě. Zaklonila hlavu, mech na střeše se také nezelenal. Matka by na střechu nevylezla, má závratě, a strýc Matějíček na celou barabiznu kašle, když houby od rodičů dostal. Hana čekala pánské trenýrky na prádelní šňůře. Ty tam nevisely, ale matčin sváteční ubrus a ložní prádlo, obvykle zasunuté vzadu ve skříni, odkapávaly poslední kapky. Vždy se matce jevilo příliš slavnostní a hrozná škoda se v něm válet, říkávala.
„Do prčic, co se to tu děje?“ zavolala Hanka do dvora. Objevil se. Antonín Vašíček. Ten starší. Hanka vypoulila oči. Stál jen v trenkách, otužilec.
„Kdo je tam Toníku?“ ptala se matka z kuchyně otevřeným oknem.
„Dobrý den, ahoj,“ koktal pan Vašíček. Držel v rukou misku a v ní asi čtyři vajíčka, ty se mu koulely po příliš velikém prostoru, narážely do stěn. Klepaly se mu trochu ruce. Muž působil komicky a vajíčka Hanu rozesmála. Matka už stála na dvorku, překvapena, odebrala misku od muže z třesoucích se rukou.
„Tos nemohla dát vědět, že přijedeš?“ matka políbila dceru na tvář. Hana stála rovně jako svíce, batoh stále na zádech. Flaška argentinského vína ji tlačila do zad.
„Tak, snad jsem tu pořád doma, ne?“ odpověděla vztekle Hana a shodila batoh. Po chvíli z něj začala vytékat rudá tekutina.
„Koho jsi cestou zabila?“ zeptal se starý Vašíček. Ticho. Vtip nevyšel, tak vzal od ženy vajíčka a vešel do domu.
„On tu bydlí?“ Hana uchopila matku za paži.
„Bydlí. Barák potřebuje chlapa. Je to hodný člověk.“
„Nechodí do kostela. To ti nevadí?“ oponovala Hana.
„Nevadí. On vlastně chodí se mnou.“
„To se podrž, komunista chodí do kostela.“
„Nechal se pokřtít. A hodně toho na kostele a faře pomohl. Dal i nějaké peníze,“ matka jako by muže omlouvala. Přešlapovala a dívala se do dveří, jestli jí muž přijde na pomoc.
„Bezva, tímto odčinil své minulé skutky a je vymalováno,“ Hana popadla batoh. „Můžu dovnitř, nebo jak?“
„No jistě. Proč se proboha tak hloupě ptáš?“ matka postrčila Hanu do baráku.
„Teď tu ještě chybí Toníček pacholíček mladší a jsme komplet,“ zasmála se škodolibě Hana.
„Ten přijde na večeři, teď opravuje Ance Bábíčkové pračku,“ pronesla vážným tónem matka. Hance to přišlo tak nepřístojné, že se rozesmála na celé kolo. Vašíček starší se konečně hodil do gala a v kuchyni se zeptal Hanky, jestli jí může uvařit kávu. „Nebo čaj? Jen si řekni, uvařím ti ho rád,“ skoro se uklonil matčin přítel a poskakoval kolem Hanky jako tajtrlík. Hana zalezla do svého pokoje. Mokrý batoh nechala v kuchyni na židli u kamen.
Vašíček mladší přišel za chvíli. Zaklepal na Hančiny dveře. Hana mu neodpovídala. Vešel. Seděla na posteli, nohy pokrčené, kolena pod bradou.
„Ahoj,“ řekl Tonda a usedl k ní na postel. Hana zvedla zarudlé oči.
„Tys plakala?“ zeptal se udiveně Tonda.
„Který blbec porazil tu starou trnku?“ posmrkovala Hana.
„No já a otec. Tvoje matka nás požádala, chytla šarku. Byla stará, vevnitř to bylo úplně sežraný, dutý,“ chlácholil ji Tonda. Pokusil se jí položit ruku na záda, ale Hančin zlověstný výraz ho odradil. Stáhnul ruku zpět. „Promiň, vysadím jinou.“
„Fajn,“ utřela si Hanka nos, „ a do té doby se budu houpat kde?“
Tonda těkal střídavě očima z Hany na svá kolena.
„No, nám ta naše mezitím dorostla. Víš, že jsem ti tu vaši vždycky záviděl,“ usmál se Tonda a v koutku se mu zaleskla slina. Hana mu chtěla povědět něco příjemnějšího, ale ten kousek tekutiny na Tondově rtu, ta pěna, kterou míval často u pusy, když mluvil příliš horlivě, nebo se styděl, je vrátila někam hodně daleko a zpátky, až někam ke starému rezavějícímu kolotoči na dětském hřišti u potoka.
Tonda chtěl ještě něco říct, ale Hana jej včas rukou zarazila.
„Stejně ti to nikdy neodpustím.“ Vsunula si kolena znovu pod bradu a Tonda seděl ještě hodnou chvíli, než jej napadlo, že není vhodné déle zůstávat a posmutněle odešel.
Haně se poprvé zdálo o Davidu Gahanovi. Seděl u nich na zahradě v měkké trávě, pokuřoval si, opřený o strom a úplně nahý hleděl směrem k Brnu. Sobotní noc na vesnici, opředená nevyřčenými dovětky o odmechované střeše, odloženými lamenty nad vínem rozlitým v knize o zahradě, však měla na mysli jen dupot ochočených ježků a starosti koček o klidné spaní.
Zařazeno v kategorii Postřehy, PovídkyPočet komentářů na “Réza a depeše módních zpráv” - 4
Eva (18. 4. 2014 (10:11))
Jassně, že jsem to přečetla celý. Tohle je totiž z textů, které se čtou samy.
Katka (17. 4. 2014 (21:21))
Díky, že jsi to vůbec přečetla celý. Je to docela dlouhé.. Přeju Ti a Tvé rodině pěkné Velikonoce!..)
Eva (17. 4. 2014 (18:56))
A ta "citová" náhrada za rodinu Depešáky je taky perfektně popsaná.
Eva (17. 4. 2014 (18:54))
Jsi skvělá pozorovatelka vztahových rituálů - zde matka versus dcera - celé to kolečko od citového vydírání, jak si jdou vzájemně na nervy a přitom se nedovedou od sebe odpoutat, tedy do té příhody "prstu v láku", i to vyústění, kdo nakonec sbalil Tondum, je super. Skvělá fabulace, výborně vypointovaná. Píšu ti komentář tak pozdě, protože jsem to dneska četla podruhé a líbí se mi to čím dál víc.