Literární web Sůvička

ROMA – Piazza del Campidoglio – Kapitolské náměstí, Piazza Venezia – Benátské náměstí

Eva

 

Roma – Třetí den – pokračování

Forum Romanum, Piazza del Campidoglio – Kapitolské náměstí, Piazza Venezia – Benátské náměstí, Ponte Vittorio Emanuele – Most Vittoria Emanuela, Castel Sant´ Angelo – Andělský hrad, Ponte Sant´ Angelo – Andělský most

Třetí den v Římě jsme z ulice Via Vicenza, kde jsme byly ubytované, došly k Bazilice Panny Marie Sněžné – Santa Maria Maggiore, jejíž krása mě dojala až k slzám, od baziliky je pěkná procházka městskými parky ke Koloseu, kde jsme si vystály hodinovou frontu na vstupné, nějakou dobu strávily v tomto slavném amfiteátru, pak se ještě dobrou hodinu potulovaly po Foru Romanu. Odtud jsme měly v plánu pokračovat na Benátské náměstí (Piazza Venezia). Vzhledem k tomu, že už jsme měly docela hlad, rozhodly jsme se, že se najíme v první hospodě, na kterou cestou natrefíme. Jenomže první hospoda, na kterou jsme narazily, právě zavírala. Navíc jsme zjistily, že vůbec nejdeme směrem na Benátské náměstí, ale jsme někde úplně jinde. Ale bylo to tam moc hezké, v Římě nenajdeš místo, které by se ti nelíbilo. Tak jsme se zase vrátily k Foru Romanu a vydaly se správným směrem.

Kapitolské náměstí (Piazza del Campidoglio) jsem mylně považovala za Benátské náměstí (Piazza Venezia), protože odsud už byla vidět budova památníku Viktora Emanuela II. Kapitolské náměstí, jak název napovídá, se nachází na Kapitolu, nejmenším ze sedmi římských pahorků. Kapitol byl ve starověku centrem náboženského života, nejposvátnějším místem byl Chrám Jupitera Kapitolského, postavený roku 509 př. n. l. Na náměstí Piazza del Campidoglio vystoupáte po renesančních schodech nazývaných “Cordonata”, jež zdobí jezdecké sochy od Michelangela.

Kapitolské náměstí jsem nevyfotila, jenom jsme ho prolítly, byly jsme už docela ucaprtaný. Asi jste to taky už zažili, že vám po celodenním chození byly všechny krásy světa ukradený a jediné co vás v tu chvíli zajímalo, bylo zapadnout někam do hospody.

Kousek od schodů na Kapitolské náměstí jsou další schody, které vedou k Bazilice Panny Marie na oltáři nebes (Chiesa di Santa Maria d´Aracoeli) na náměstí Piazza d´Aracoeli. Zde jsem vyfotila taky jen schody a na náměstí nad nimi mě ani nenapadlo vyšlapat.

Benátské náměstí (Piazza Venezia) nevypadá moc jako náměstí, působí trochu neuspořádaným dojmem, protínají jej silnice uprostřed s křižovatkou a semafory a je zde značný dopravní ruch.

Stejně jako v Praze jsem litovala koně, kteří se proplétají s kočáry s turisty v tomto šíleném provozu.

Přecházet ty širokánské silnice je možné jen po přechodu. Auta však nezastavují, když stojíte na chodníku u přechodu, ale těsně před vámi, jakmile vkročíte na vozovku, a ta auta, co jste už minuli, zase pokračují v jízdě. Před vámi utichá provoz a za vámi se zase rozjíždí. Připadalo mi to, jako když se před Mojžíšem rozestupovalo moře. V tak hustém provozu s několikaproudými silnicemi to však jinak nejde.

Došly jsme k památníku Viktora Emanuela II.

A odtud si natrénovaly přecházení přes přechod, jelikož jsme na druhé straně spatřily vytouženou restauraci se zahrádkou s krásným výhledem na náměstí. Dala jsem si rizoto už nevím s čím, Barunka obligátní špagety pomodoro. U vedlejšího stolku seděli Češi, asi manželé. Pili stejně jako my pivo. Asi už jsem zmínila, že mi světlé italské pivo chutnalo.

Z hospody zase trénink přes přechod zpět k památníku Viktora Emanuela II. Tato monumentální stavba je vidět ze všech pahorků a vyhlídek Říma. Trčí nade všemi paláci a chrámy. Památník byl postaven v roce 1911 na oslavu sjednocení Itálie, ke kterému došlo v roce 1870, a k uctění památky italského krále Viktora Emanuela II. Za Benita Mussoliniho získal kontroverzní pověst, neboť se stal symbolem velikosti a rozmachu fašistické říše. Během 2. světové války byl těžce poškozen bombardováním a po válce obnoven do původního stavu.

Před Emanuelem je velký kruháč

Kostel Santa Maria di Loreto stojí hned vedle památníku Viktora Emanuela II.

Na konci náměstí jsme zase zapluly do ristorante a daly si kafe, víno a dort. Všechno bylo skvělé. Italové to jinak neumějí. Sympatická hospůdka se nacházela u autobusové zastávky, takže jsme zde de facto čekaly na autobus. Nasedly jsme do autobusu č. 40, který jezdí na nádraží Termini, poblíž něhož jsme bydlely. Jenže autobus nějakým záhadným způsobem obkroužil Benátské náměstí a vydal se zcela opačným směrem. Dojely jsme k Mostu Vittoria Emanuela, kde jsme byly už včera.

A když už jsme tady, tak si prohlédneme Andělský hrad a Andělský most, je už večer, nebude tu tolik lidí, řekly jsme si. Andělský hrad byl už zavřený a na Andělském mostě lidí celkem dost, tam turistický ruch nikdy neutichá, ale jinak celkem pohoda. Udělala jsem pár fotek:

Mojí švagruši se přezdívá želva a sbírá želvy. Koupila jsem jí u sympatického černouška želvičku.

U mostu Vittoria Emanuela si daly ještě sklenku, nasedly na autobus č. 40 směr Termini a „doma“ si nastudovaly, jak se zítra dostaneme na Španělské schody.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zařazeno v kategorii Postřehy, Reportáže, cestování, Roma