Literární web Sůvička
ROMA X – Villa Borghese, Piazza del Popolo, Museo Da Vinci
Eva
Řím jsem navštívila s dcerou Barunkou minulý rok v červnu, ale teprve teď se dostávám k tomu, abych vyprávění o Matce měst dokončila. Jak říká Jack Nicholson, lepší pozdě nežli později.
Čtvrtý den 17. června 2023 – pokračování
Od kostela Trinita dei Monti nad Španělskými schody vede ulice do parku Villa Borghese.
Jsou odtud úchvatné výhledy na Řím, obzvlášť prý při západu slunce, proto se jí přezdívá ulice lásky.
Park Villa Borghese se jmenuje podle kardinála Scipiona Borghese, který zde v 17. století nechal vybudovat obrovský komplex zahrad. V 19. století byl upraven na anglický park. Naleznete zde galerie, muzea, přes 200 soch a nejstarší zoologickou zahradu v Itálii. Nic z toho jsme nenavštívily, jelikož nás tlačil čas. Důkladná prohlídka všech atrakcí by zabrala minimálně celý den a my musely ještě dnes vyzvednout zavazadla u paní bytné a dopravit se na letiště do Prahy. Tak jsme se v parku jen procházely. Zeleň je tu úžasná, sochy a různá jezírka také.
Takto si představuji oázu klidu a pohody. Lidé se povalují po lavičkách, po trávě, nejsou zde žádné cedule, že nesmíte šlapat tam či onam.
Můžou sem pejskaři a cyklisté. Nikomu nevadí, protože se chovají nanejvýš ohleduplně. Je možno si zde půjčit šlapací vozík a projíždět se po celém parku.
Zaujal mě pomník Enrica Toti, hrdiny první světové války. Enrico přišel ve 24 letech o levou nohu, když pracoval pro železnici. I přes svůj handicap propadl cyklistice a v roce 1911 jako jednonohý dojel na kole do Paříže a pak přes Belgii, Nizozemsko a Dánsko až do Finska a Laponska. Odtud se přes Rusko a Polsko vrátil v roce 1912 do Itálie. V lednu 1913 vyrazil na kole do Egypta; z Alexandrie se dostal k hranici se Súdánem, kde mu anglické úřady, které považovaly stezku za příliš nebezpečnou, nařídily ukončit cestu a poslaly ho do Káhiry, odkud se vrátil do Itálie. Po vypuknutí první světové války se Toti přihlásil jako dobrovolník do italské armády, kde to dotáhl na majora. Byl zabit v šesté bitvě na Soči. Posmrtně mu byla udělena nejvyšší vojenská medaile za statečnost Medaglia d’oro al Valore Militare. Italské námořnictvo po něm pojmenovalo řadu diesel-elektrických ponorek, které brázdily pobřežní vody v šedesátých letech. Pozoruhodná je berle, kterou Totiho socha drží v ruce. Legenda praví, že když Toti umíral na poli během šesté bitvy na Soči, mrštil svou berlí na nepřítele.
Sedla jsem si s Barunkou v parku na lavičku. Přišel k nám postarší černoch a solidní angličtinou mi nabízel ke koupi rudou růži. Poděkovala jsem a chatrnou angličtinou mu vysvětlila resp. vymluvila se, že jsme na cestě na letiště a že brát růži do letadla by bylo značně komplikované. A on, ať si ji vezmu zadarmo, že to je dárek od něho. Položil růži na lavičku vedle mě a vzdálil se. Vyletěly jsme z lavičky a rychle odešly. Neměly jsme z toho dobrý pocit. Netuším, jak by se zachoval, pokud bychom si růži vzaly. Rozhodně tu nebyl kvůli tomu, aby rozdával růže zdarma. Zpovzdálí jsme viděly, že se pak pro růži vrátil. Později jsme seděly v hospodě na náměstí Piazza del Popolo a viděly tohoto chlapíka, jak nabízí růže na schodech chrámu Santa Maria dei Miracoli (Panny Maria Zázračné).
A opět s obtěžujícím darovacím kolečkem a opět neúspěšně. Chlapík nás spatřil a hodil po nás hodně nenávistným okem. Přemýšlela jsem o jeho bezútěšné existenci. Nedaří se mu nic prodat, podobní zoufalci často dospějí ke zkratkovitému chování, kdy se pomstí celé společnosti. Přitom by stačilo najít si normální práci, italsky a anglicky mluvil dobře, jak jsem si stačila všimnout. V italských hospodách obsluhuje povětšinou barevný personál a i v ostatních službách se pohybuje hodně černochů. Když zmiňuji italské hospody, mám ještě jeden poznatek. Na toaletách mají různé systémy pouštění vody a splachování, ale vyšpekulovat se to dá. A na dámských záchodech dost často chybí prkýnko.
Hojně navštěvovaným lákadlem na okraji parku je vyhlídková terasa Pincio, skýtající nádherný pohled na Řím a na výše zmíněné náměstí Piazza del Popolo a chrám Santa Maria dei Miracoli.
Zde pohled na egyptský obelisk.
Z vyhlídkové terasy jsme seběhly na náměstí po schodech. Piazza del Popolo je česky Náměstí lidu či Lidové náměstí. Kolem egyptského obelisku Flamina z období vlády Ramsese II., který do Říma přivezl císař Augustus a na Lidové náměstí přesunul Papež Sixtus V., leží čtyři lvi a chrlí vodu:
Náměstí zdobí dvě kašny, Fountain of Nettuno – Neptunova fontána se dvěma Tritony – a v přímé lince naproti ní Fountain of Dea Roma – fontána bohyně Říma s řekami Tiberou a Aniene. Neptuna s Tritony se mi podařilo vyfotit.
Před druhou kašnou stavěli pódium, tak jsem vyfotila aspoň to. Nahoře je dobře vidět vyhlídka Pincio.
Piazza del Popolo je oblíbeným místem konání veřejných vystoupení a představení, v minulosti zde během karnevalových oslav popravovali odsouzence ubitím do hlavy.
Co jsme na Piazza del Popolo nemohly vynechat, bylo muzeum Leonarda da Vinci, protože ho obě máme moc rády.
V muzeu jsou shromážděny kopie jeho obrazů, soch a studií a sestrojeny jeho vynálezy, které si můžete vlastnoručně vyzkoušet. Leonardo byl prostě genius.
Jedním z návštěvníků muzea byl také robustní černoch s anglicky hovořícím průvodcem. Předpokládám, že Američan, protože ti se všemu diví, ze všeho jsou unešení a moc toho o evropské renesanci nevědí. Průvodce mu sdělil, že tyto vynálezy vymyslel Leonardo už v 15. století. „V 15. století, to není možné!“ zvolal překvapeně černoch. Pak u každého vynálezu nevěřícně vrtěl hlavou, ale také s velkým obdivem.
Z náměstí Piazza del Popolo jsme metrem dojely do penzionu, vyzvedly si zde tašky, hodily klíče do schránky a vyrazily na vlak na letiště Fiuminicino. Byl horkej letní den, jak zpívají Tři sestry, táhly jsme tašky na kolečkách v letních šatech a míjeli nás Japonci s taškami na kolečkách v mikinách s kapucí a teplákách. A ještě jeden poznatek mám z Říma, je zde hodně policistů na koních a na motorkách. Fotkou jízdní policie se s Římem loučím. Ráda bych se sem někdy vrátila, je to nejkrásnější město, co jsem kdy viděla.
Zařazeno v kategorii Postřehy, Reportáže, cestování, Roma