Literární web Sůvička
Úchyl
Eva
Zlatka dopije skleničku, zvedne se a řekne: „Jdu, ráno musím do Kolbenky.“
Veronika se podiví: „Teď, v půl jedenáctý? A to chceš jako jít přes park?“
I Zlatka se podiví: „A jak jinak se dostanu na tramvaj?“
„To se nebojíš toho úchyla?“
„Jakýho úchyla?“
Veronika Zlatce hrůzostrašně vylíčí, že se na sídlišti potuluje chlap, přepadává a znásilňuje ženy, nejvíce v době, kdy se vracejí z kin a divadel. Přemlouvá ji, ať zůstane na noc, půjčí jí noční košilku, prádlo i hygienické potřeby a ráno může vyrazit rovnou do práce. Zlatka se nenechá dlouho přesvědčovat, má chuť ještě popít a pokecat a také se opravdu bojí popisovaného individua.
Brzo ráno, nad zemí se ještě vznáší mlžný opar, Zlatka chvátá parkem a najednou za sebou slyší dusot. Otočí se a ztuhne. Řítí se za ní muž v dlouhém černém plášti.
Během vteřiny počítač v hlavě hodnotí: „To je ten úchyl, přepadne mě a znásilní!!!“
V těsné blízkosti odporného devianta vzápětí spatří běžícího policistu.
Další hodnocení: „Je to dobrý, honí ho policajt, ale mohl by mu utéct, musím nějak pomoct!“
Není času nazbyt. Perverzník už přibíhá k ní. Bleskurychle mu nastavuje nohu. Muž se kácí k zemi jak pytel brambor a Zlatka s pocitem dobře odvedené práce stíhá tramvaj, kterou předtím viděla z dálky přijíždět.
Nic netušící policista se mezitím elegantní kličkou vyhne muži, jenž se otřeseně sbírá ze země. Doběhne tramvaj těsně za Zlatkou, která zrovna nastupuje.
Zlatka zprvu překvapeně a posléze s výčitkami svědomí pozoruje docela sympatického mladíka stojícího na zastávce, jak si oklepává suché listí a hlínu z dlouhého černého pláště a nenávistným pohledem provází ujíždějící tramvaj.