Literární web Sůvička
VÁNOČNÍ POVÍDKA
tonyend
Z šedivé oblohy padají k zemi bílé sněhové vločky.
Města, vesnice, přikryla sněhobílá studená peřina.
Po dnech shonu a spěchu je tu Štědrý den, aby potvrdil vánoční svátky klidem, pohodou a smírem mezi lidmi.
Ten den je od samého rána naplněn tajemným očekáváním.
Od sousedů zní pokaždé vánoční koledy až večer a dětský smích je slyšet celý den.
Připravuji bramborový salát a smažím rybí filé s pocitem, že ušetřím jeden kapří život a pak i proto, že Ona řízky z kapra nemusí.
Zpod lustru visí větvička zeleného jmelí. Také prý přeje štěstí a zamilovaným v lásce. Kdoví, co je na tom pravdy, ale každý rok tam visí.
A vánoční stromeček, smrček maličký, krčí se v koutě pokoje nazdoben baňkami ještě po rodičích. Větvičky se prohýbají pod tíhou ozdob, figurek z kolekcí a voskových svíček. Kdepak, elektrické!
Všechno je hotovo, připraveno a tak vytahuji ze skříně dárky.
Jsou jen a jen pro Ni.
Stůl je ozdoben svátečním ubrusem a prostírám pro dva. Zapaluji na svícnu jednu velkou svíci, která vydrží svítit až do půlnoci.
Bytem voní jehličí, vůně jídla a pálící se knot svíčky.
Posadím se do pohodlného křesla, zavřu oči, sním a čekám na Ni.
Dnes nebude ledajaká. Bude celá sváteční.
Dívám se na hodiny. Bude již šest a nejde!
Minuty spěchají, hodiny se vlečou.
Kde jen může být, co ji mohlo zdržet?
Mlčky pozoruji komíhající se plamínek svíčky. Jsem napjatý, jak struna v radostném tónu.
Hodiny ukazují, že je už deset. Jedenáct.
Vstanu z křesla a jdu zkontrolovat dveře, jestli jsem nechal odemčeno, co kdybych usnul, a Ona přišla?
Hodiny odbíjejí půlnoc.
Tak kde jen jsi?
Svíčka skomírá, vosk se roztekl po svícnu a zůstal z ní už jen kousíček žhnoucího knotu bez plamínku.
A v tom je tu!
Opět za mnou přišla, tak, jak to jen Ona umí, přijít nečekaně, neslyšně, bez zaklepání a neomylně.
Objala mne, zezadu mi zakryla oči, schválně, jestli uhodnu, kdo to je a pak mě pohladila po vlasech, po tváři.
Zatínám zuby, rty a oči před slzami.
Marně.
Chlapi nepláčou, jen někdy.
Tomu se ani chlapi neubrání.
Zase jsem jen a jen Její.
Přišla za mnou moje sváteční Osamělost.
Zařazeno v kategorii PovídkyPočet komentářů na “VÁNOČNÍ POVÍDKA” - 4
Ivna (20. 12. 2010 (18:28))
Popsal jsi to tak, jak jen Ty umíš ...je tam napětí a překvapivá pointa ... super :-))) tada vlastně :-((( sorry
tonyend (8. 12. 2010 (16:46))
Děkuji za přečtení a komentář. No není to o letošních Vánocích, ale pro někoho takové zase můžou být. Uprostřed lidí a být sám. Jenže ten pocit stejně nejde popsat, takto jsem to prožíval já. A už nechci!
martina b. (8. 12. 2010 (12:14))
dobře si popsal ten nepopsatelný smutek kdy člověk je o Vánocích sám krátké věty, nenaléhavé výborný
Eva (6. 12. 2010 (13:52))
to je smutný... úplně jsi mě dojal... krásně napsáno...