Literární web Sůvička
Hamburk I
Eva
Vždycky jsem toužila vidět města jako Hamburk, Brémy či Kolín nad Rýnem, neb jsou krásná a mají bohatou historii. Naše cyklistické dovolené směřovaly na Slovensko, Moravu, Rakousko, Itálii či Chorvatsko, navštívili jsme Irsko, Norsko či Francii, nikdy ne však sever Německa. Na přelomu srpna a září jsem si splnila svůj sen a vyrazila se sestřenkou Katkou do Hamburku.
Ve čtvrtek 29. srpna po poledni jsme nasedly na vlak do Berlína. V kupé s námi jela sympatická indická rodinka. Pán, prodávající ve vlaku jídlo a pití, mi nabídl pivo, a k mému překvapení mi přinesl čepované plzeňské z jídelního vozu. Prostě paráda. V Berlíně jsme necelou hodinku čekaly na přestup. Měly jsme obavy, jak na tak obrovském nádraží najdeme vlak do Hamburku, ale je to tu poměrně blbuvzdorné. Na informačních tabulích, kterých je tu požehnaně, se uvádí pouze číslo koleje, na kterou vlak přijede. Najít danou kolej je pak jednoduché, jelikož značení a cedule jsou provedeny s německou precizností.
Po osmé večer jsme dorazily do Hamburku. Hotel Arcotel, kde jsme byly ubytované, leží pár minut chůze od hlavního nádraží po ulici Steindamm. Steindamm Strasse je spíše arabská ulice, je tu hodně arabských restaurací a obchodů, zejména prodejců potravin a ovoce a zeleniny.
Mačká se tu jeden stánek se zeleninou vedle druhého, přemýšlela jsem, jak se můžou všichni uživit. Možná proto je tu zelenina tak levná.
V jednom obchůdku jsme si nakoupily hrozny, nektarinky a švestky na hotel. Prodávali tam i drůbeží maso a musím podotknout, že zrovna nevonělo. Na zemi se válejí feťáci, je na ně smutný pohled, zvlášť když mají pod sebou loužičku moči. Jinak po celém Hamburku se pohybuje značné množství lidí, kteří jsou očividně sjetí.
Naproti hotelu je bankomat, u kterého stála pořád fronta černochů.
V ubytovacím formuláři v hotelu bylo po kolonkou pohlaví uvedeno: Muž – Žena – Jiné. Předpokládám, že neexistuje na Západě jediný hotel, který by tuto progresivistickou kolonku neměl. Hotel Arcotel je komfortní a v pohodě. Když jsme vešly do pokoje, klimatizace běžela na plný céres, na noc jsme ji však vypínaly, protože nám vadilo její hučení.
Před odjezdem jsem dva dny koukala do mapy Hamburku, abych si udělala představu, kde co je a co bychom mohly vidět. Žádný přesný plán jsme však neměly. V pátek dopoledne jsme došly procházkou k radnici. Radnice je postavena ve stylu severoněmecké renesance a je jednou z nejkrásnějších budov v Hamburku. Schází se zde hamburský senát, zemská vláda města Hamburku.
Před radnici právě stavěli pódium a hlediště, neboť na druhý den se zde měl konat koncert.
V květnu roku 1842 vypukl v Hamburku požár. Plameny se rychle šířily úzkými uličkami. Aby lidé zastavili požár, vyhodili do povětří starou radnici na Trostbrücke. Stavba nové radnice začala čtyři dny po požáru a v květnu roku 1892 byla slavnostně otevřena. Stavba radnice trvala celých 55 let, zpomalily ji zejména stávka stavebních dělníků a epidemie cholery, na kterou poukazuje socha řecké bohyně zdraví Hygie na kašně na nádvoří.
Od radnice jsme došly do oblasti Speicherstadt, kde je jsou historické budovy bývalých skladů, dneska z nich jsou vesměs administrativní budovy a sídlí v nich různé firmy.
Odtud je to už kousek k Labi a do přístavu, který se zde jmenuje Hafen City.
V jedné hojně obsazené restauraci jsme si chtěly dát oběd. Neměli tam však tištěné jídelní lístky, jenom QR kód na stole, přes který se dostaneš na jejich webovky a jídelní lístek. Nešlo nám to však moc stáhnout, navíc jsem s sebou neměla brýle a jídelní lístek v mobilu se blbě čte, tak jsme popošly k pizzerii o kus dál, kde vůbec nikdo nebyl. Tedy kromě personálu. Dala jsem si tortelini s mletým masem, Katka pizzu a oboje bylo výborné. Nevím proč byla tato sympatická „picérka“ tak prázdná, vařili tam dobře a číšníci byli velmi příjemní.
Přístavnímu městu dominuje budova Elbphilharmonie. Labská filharmonie je vysoká 110 metrů a je vidět ze širokého okolí. Kromě koncertních sálů zde jsou obytné jednotky, luxusní hotel s restaurací a v přízemí garáže. Dá se vylézt na vyhlídkový ochoz v 8. patře. Stavba započala v roce 2007 a dokončena byla v roce 2017. Zdržení stavby zapříčinilo permanentní navyšování nákladů.
Z Hafen City jsme zamířily na Reeperbahn. Minuly jsme dům s venkovním točitým schodištěm a konstatovaly, že to musí být fuška ho zdolat.
Vyhlášená ulice neřesti Reeperbahn není za dne nijak zajímavá či atraktivní. To podstatné a výjimečné se děje až v noci.
Povalují se tu party bezdomovců, výhradně běloši, a pokud zrovna nepospávají či neklimbají, nenávistně koukají po kolemjdoucích.
Taky jsem tu zaznamenala nebývalé množství anorektiček, morbidně obézních lidí a pejskařů. Pejskařka byla jediná, kterou jsem si dovolila vyfotit. Ty ostatní bych nerada vláčela někde po netu.
Zaujala mě historická budova policie.
V klubech na Reeperbahn začali v roce 1962 svou kariéru Beatles. Dočetla jsem se, že tu mají své náměstíčko a sousoší. Marně jsme to hledaly, až jsme se musely zeptat. Paní, které jsme se ptaly, se smála a říkala, že to je snadno přehlédnutelné i pro obyvatele Hamburku. Beatles Place mě nijak zvlášť neodvázalo. Beatles byli slavná kapela, tudíž jsem si to představovala bombastic fantastic, a ne ty panďuláky z ohýbaného plechu jako od dětí ze ZUŠky. Asi nerozumím umění.
Z Reeperbahn jsme se pomalu couraly zpět k hotelu a cestou narazily na kostel sv. Michaela. Tomu bych ráda věnovala samostatnou kapitolu, neboť ten mě na rozdíl od památníčku Beatles nadchnul.
